Provařené dny 4: Tři chlapi s mrtvolou a autobusák – poeta

Dnes je ve Varech Media Party pro novináře a já tam nepůjdu. Jak jistě chápete, je jenom omezené množství skřivánčích stehýnek, osmahlých na jemném tučíku čerstvě narozených mláďat těch nejohroženějších druhů tuleně, které člověk může během krátké doby trvání festivalu pozřít. A já už se tomu limitu asi blížím. Každý máme svoje problémy, někdy je potřeba to prostě připomenout. A taky mám povinnost vůči umění. Nepouštím ho ze zřetele, jsem odhodlaný ho hltat, snad se k těm skřivánčím stehýnkům ještě vejde.

I včera došlo na nějaké to "umčo". Film Mimózy v Maroku usazeného španělského režiséra Olivera Laxe dostal hlavní cenu na Týdnu kritiků v Cannes. Cannes! Týden kritiků! Hlavní cena! V takovém případě se dá čekat jediné - nekompromisní art velké ráže a dlouhého doletu. A taky se mi ho dostalo, jen co je pravda. Mimózy jsou zvláštní film, slovo zvláštní tentokrát užívám ve smyslu "moc jsem to teda nepobral". Přesněji řečeno jsem si během projekce filmu (hlavně v jeho druhé polovině) připadal jako jedna z těch kytek v titulu. Název je mimochodem jedna z věcí, jejichž smysl mi na Laxově snímku zcela unikl. Ale nechtěl bych ho jenom shazovat, něco v něm asi bylo, možná mi to uniklo kvůli mojí nezorientovanosti v tradici lidí, o nichž film vypráví. Možná jsem na předpůlnoční projekci disponovaný k tomu to dostatečně usilovně hledat.

Někde v horách Atlas v Maroku jede karavana místních venkovanů, kterou vede ctihodný starý šejk - zřejmě se do hor vypravil umřít. Členem výpravy je také Ahmed, jehož úmysly asi nejsou úplně čisté. V nedalekém městě šéf party taxíkářů pověří Šakiba, aby se s karavanou spojil a Ahmedovi pomohl. Šakib je mladý muž, neortodoxní a asi ani ne moc poučený vykladač Koránu, možná šarlatán. Ostatní ale věří, že je požehnaný, a nějakým způsobem asi skutečně je. Šajch v horách naplní účel svojí cesty, karavana řeší, co s tělem, většina odejde, skupinka vytrvalých, k níž se připojí i Šakib, je ale odhodlaná dopravit šejkovo tělo do města, aby mohl být pohřbený v půdě, kam patří. Musí proto nést mrtvolu přes pohoří Atlas. Jestli existuje víc vyčerpávající úkol než přenést mrtvolu přes pohoří Atlas, rád bych věděl, který by to asi tak mohl být. Nicméně nesou. A je to dřina. Takhle zhuštěný popis děje může působit dojmem až akčním. Je to ale klamný dojem. Ale zase, některé záběry Laxova filmu jsou velice silné, některé dokonce dechberoucí. Překotné tempo ten film ale rozhodně nemá. Jenomže, když chce někdo ukázat, jak se pár chlapíků plus mrtvola pomalu vynořují z mlhy, rychle to prostě nejde. To chce hodně mlhy, chlapíky, mrtvolu a pak pěkně pomalu. To se nedá uspěchat. A umění nic neuspěchat je Laxemu vlastní, to jsem schopen i odpřisáhnout. Ale zase - něco v tom bylo, hlavně v postavě Šakiba, na tvář jeho představitele Šakiba ben Omara, pravděpodobně neherce, bylo zajímavé se dívat, i když se nic nedělo. Někdy jako by ten film zpřítomňoval svět lidí, pro něž Bůh není vzdálený koncept, v nějž člověk věří nebo ne, ale součást každodenní reality, konstantní přítomnost. V závěrečné třetině, kde film opouští běžnou chronologii a ledacos dalšího, jsem z něj ztratil. Ale ten záběr smečky zaprášených a omlácených taxíků, žlutých mercedesů, která se řítí soumrakem v poušti na úpatí hor, bych docela rád měl. Často bych se na něj díval, možná bych díky tomu začal psát líp. Nebo toho úplně nechal.

Na rozdíl od Olivera Laxe pojmenoval Jim Jarmusch svůj poslední film způsobem, který mi byl naprosto srozumitelný. Jeho hrdina se jmenuje Paterson, žije ve městě Paterson, píše básně trochu ve stylu Williama Carlose Williamse, který taky žil ve městě Paterson, a jeho slavná sbírka se jmenuje Paterson. Dost důvodů dát filmu jméno Paterson, řekl bych. Je to, nedá se to říct jinak, hrozně milý film. Všichni v něm jsou sympaťáci, vyskytují se v nenápadně půvabných prostředích, je v něm typický bar z Jarmuschova filmu - místo vytržené z času, kam by jeden rád chodil a vedl zábavné řeči s těmi sympatickými týpky. Dokonce je v něm legrační pes, který děj občas glosuje ksichtěním a poštěkáváním, většinou mě ve filmech podobné úkazy iritují, tady mě ale to psisko přišlo... takové milé.

Hodně filmů je neseno sloganem "Jdi za svým snem". Někde jinde na tebe čeká něco lepšího, než máš. Paterson (Adam Driver) nikam jít nepotřebuje a nechce. To svoje lepší už má. Asi ne proto, že by usilovně honil svůj sen přes hory a doly. Dokáže "to" ale najít tam, kde právě je, v etiketě na krabičce sirek, pohledu přes čelní sklo autobus křižujícího ulicemi malého města, samozřejmě ve vztahu s vitální Laurou (Golshifteh Farahaniová), která na rozdíl od něj pořád hledá ten svůj způsob, jak udělat díru do světa. V neměnném rytmu života na malém životě, kde každé vybočení je pro Patersona mimořádná a zneklidňující událost. V tom rytmu, který Jarmusch velice jednoduchým a organickým způsobem zpřítomňuje, je taky čas pro psaní poezie, řidič svoje verše zapisuje do sešitu, existují jen v jediném provedení, Paterson to tak chce. V jejich často velmi popisných obrazech probleskuje schopnost zaujatě vidět, rozpoznat třeba v zápalce tu nejkrásnější zápalku, hodnou zapálit cigaretu, jež přijde po nejkrásnější chvíli. Jarmuschův film je při vší nedějovosti velice vtahující a trochu zenový obraz života spokojeného muže, táhne se jím ale taky nenápadný melancholický proud. Paterson se se svou poezií musí nějak srovnat, smířit se s tím, že někdo z lidí kolem může být daleko lepší poeta. Poznat, že to, co vidí a popisuje ve svých básnických pokusech, je určeno právě pro jeden tajný sešit schovaný v jednom domě, že odtud to jednou zmizí, pravděpodobně spolu s ním. A právě jako součást jednoho místa, jednoho života mohou být dokonalé.

Nějak jsem se rozněžnil. Je ale čas vyrazit na další rande s uměním. Tentokrát stojím před velkým dilematem. Estonský špionážní thriller/černá komedie? Nebo ustylizovaný korejský erotický lesbický krvák? Kolik příležitost ještě v budu mít, abych viděl něco napínavého, legračního, špionážního a estonského? Jenomže korejský! Erotický, lesbický! Krvák! Nějak se rozhodnu. Budete zpraveni.