Hillary Clintonová nechce vysvětlovat emailové kutilství

Hillary Clintonová, favoritka demokratů do prezidentských voleb, čelí odhalení, že používáním soukromého emailu ve funkci ministryně zahraničí porušovala předpisy.

Američtí demokraté už dlouho počítají s tím, že v prezidentských volbách v roce 2016 bude jejich kandidátem manželka prezidenta Clintona Hillary. Mezi těmi, o kterých se hodně mluví na republikánské straně, je bývalý guvernér Floridy Jeb Bush. Ten by byl po svém otci a starším bratrovi dokonce třetím prezidentem v rodině. Američané z vidiny tohoto „souboje dynastií“ nejsou nijak nadšení. A poslední týdny nebyly k favoritům vlídné.

Deník New York Times 2. března zjistil, že Hillary Clintonová po celou dobu výkonu funkce ministryně zahraničí (2009-2013) používala pro služební účely soukromý email. Dokonce si služební email s doménou state.gov nikdy ani nenechala zřídit. To je problematické hned z několika hledisek, z nichž porušování předpisů je tím nejméně významným. Hillary zřejmě porušovala federální archivní zákony (kde ovšem prakticky není sankce) a vnitřní předpisy ministerstva zahraničí. Jejich porušování bylo posuzováno vážněji – jeden velvyslanec byl kvůli tomu nucen rezignovat právě v době úřadování Clintonové.

Obrana příznivců Clintonové, kteří tvrdí, že se jedná o malichernost, která žádného normálního voliče nezajímá, nebyla příliš úspěšná. Zájem médií trvá dál, lapsus Clintonové považují za závažný hned ze dvou hledisek.

První je bezpečnostní. Clintonová nepoužívala nějaký gmail nebo yahoo – v době nástupu do úřadu si nechala zaregistrovat doménu clintonemail.com a servery, na nichž emailový systém běžel, měla přímo doma ve svém domě v Chappaqua nedaleko New Yorku. Oslovení experti se z internetového kutilství šéfky diplomacie zhrozili. Podle toho, co se dnes o doméně dá zvnějšku zjistit, systém mohl být přiměřeně bezpečný, ale zjevně byl špatně konfigurován. Nemá například platný bezpečnostní TLS certifikát. Už to, že má veřejně přístupnou přihlašovací stránku, je třeba považovat za zásadní chybu. Způsobů, jakým by mohli hackeři k jejím serverům proniknout, je prý celá řada, a pravděpodobně by si toho nikdo nevšiml. Interní komunikace amerických státních orgánů je přitom častým předmětem pozornosti hackerů, o těch čínských se například mluví veřejně.

Pikantní také je, že existuje i doména clintonmail.com, registrovaná léta předtím nějakým jmenovcem Clintonů. Teoreticky nelze vyloučit, že stačil malý překlep, a nějaký email určený ministryni zahraničí dorazil k úplně cizím lidem.

Emailový systém ministerstva zahraničí oproti tomu běží na zabezpečených serverech, je neustále monitorovaný, takže případná infiltrace je ihned odhalena, a taky korespondenci automaticky zálohuje a archivuje.

Tím se dostáváme ke druhému hledisku, politickému. Hillaryino porušování předpisů mělo jeden velmi praktický dopad: na oficiální komunikaci ministryně zahraničí (kromě tajných materiálů) stejně jako jiných činitelů se vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Jenže ministerstvo těžko může vydat něco, co nemá. Takže používání soukromého emailu je způsob, jak obejít zákon. A skutečně ministerstvo zahraničí má mezi novináři pověst úřadu, který na žádosti podle „FOIA“, jak je americká „stošestka“ známa, reaguje velmi neochotně a s velkým zpožděním.

Jak mohl tak zkušený a skandály ostřílený politik jako Clintonová něco takového udělat, nad tím si všichni lámou hlavu. Interní předpisy ministerstva zahraničí, jež přikazovaly osobní maily pokud možno nepoužívat, platily od roku 2005. V roce 2009, kdy Clintonová nastupovala do úřadu, ještě dozníval skandál s tím, že někteří pracovníci Bushovy administrativy a republikánské strany používali soukromé emaily ke koordinaci čistky státních zástupců. Šlo o vysoce zpolitizovanou záležitost, o níž Clintonová musela vědět. A v roce 2011, poté, co Google informoval o pokusech čínských hackerů napadnout jeho Gmail, odeslalo vedení ministerstva depeši všem svým úřadům, podepsanou Clintonovou, v níž znovu zdůraznilo nutnost používat oficiální email.

O tom, že celá věc vyjde najevo, věděla Clintonová od srpna loňského roku. Tehdy si republikáni z výboru sněmovny vyšetřující události v Benghází v roce 2012 vyžádali z ministerstva materiály, na nichž se soukromá mailová adresa vyskytovala, a úřad na to Clintonovou, tehdy již mimo vládu, upozornil. Její tým se ale rozhodl nechat věcem volný průběh. Jak uvádějí New York Times, kongresoví republikáni si toho skutečně všimli.

Mezitím se na podzim začaly federální úřady starat, aby naplnily zpřesněnou archivní směrnici, jež jim ukládala pracovní emaily ze soukromých účtů zkopírovat do archivů. Ministerstvo zahraničí za tím účelem kontaktovalo Clintonovou. Její mluvčí nyní uvedl, že Clintonová poskytla úřadu „55 000 stránek“ emailů z období, kdy byla v úřadě. Ale Clintonová sama od 2. března, kdy vyšel první článek, mlčela. Měla přitom dvě veřejná vystoupení, ale otázky ignorovala. To je v době internetu a sociálních sítí strašně dlouhá doba. Ve čtvrtek v noci nakonec oznámila na twitteru: „Chci, aby veřejnost viděla mé emaily. Požádala jsem State (ministerstvo zahraničí), aby je zveřejnili. Řekli, že je připraví ke zveřejnění, co nejdříve to bude možné.“ Ale zaprvé nikdo neví, co má být „stránka“, a zadruhé, nejde o všechny emaily, ale jen ty, které se sama rozhodla ministerstvu předat. Výběr byl na ní – nikdo neví, kolik si jich nechala pro sebe. A jestli ještě jsou na hard drivech.

U někoho jiného by se mohlo zdát, že jde o malichernost. Ale Američané mají s Clintonovými své zkušenosti. A ty jim říkají, že Clintonovi mají notorické potíže s transparentností, pravdomluvností a s dodržováním pravidel, která platí pro ostatní. Clintonová má mnoho loajálních příznivců, kteří jsou ochotní jít za ni do boje. Ale Američané už jejich argumenty – dělají to všichni, je to stará zpráva, voliče to nezajímá, jak se vůbec opovažujete ptát se na takovou věc prezidenta / ministryně zahraničí – znají, protože je slyšeli při každém z četných skandálů, jež Clintonovi přitahují. Hillary chce v kampani vystupovat jako zkušený, léty prověřený politik, se kterým se Američané nemusejí teprve seznamovat. Toto je druhá strana mince.

A těch zpráv, které ukazují Clintonovou v nepříznivém světle, v posledních týdnech bylo víc. Psalo se o jejích projevech před podnikateli, lobbisty a na univerzitách, za něž si nechává platit až dvě stě tisíc dolarů a diktuje si požadavky jako filmová hvězda. Nejnověji se psalo o tom, že Clintonova nadace přijímala příspěvky od zahraničních vlád, mimo jiné z Blízkého východu, i v době, kdy byla Clintonová ministryní zahraničí, což slibovala, že se nebude dít.

Clintonová si vybudovala mezi demokraty auru nevyhnutelnosti – nikdo jiný nemá takové odhodlání, takovou schopnost vybírat peníze od bohatých sponzorů, nikdo jiný nemá takovou síť oddaných aktivistů a kampaňových profesionálů. Budí respekt, ale nikoli nadšení. Jenže demokraté mají obavy, že je teď, rok a půl před volbami, už pozdě na to, aby vstoupil do ringu nikdo jiný. Zvlášť když nevidí široko daleko nikoho, o kom by si byli jistí, že by byl lepší. Levé křídlo strany by rádo vidělo senátorku Elizabeth Warrenovou, ale ta opakovaně prohlásila, že kandidovat nebude. Zatímco republikáni se mohou těšit na pestré primánky i s rizikem, že někteří kandidáti se při nich znemožní, demokraté jdou do boje sjednoceni, ale nepříliš nadšeni. Pokud toho nakonec budou litovat, mohou se ohlížet na březen roku 2015 jako na chvíli, kdy jim to mělo začít být jasné.