Kauza Kleslové, v níž nejde o sto tisíc

Vypadá to, že místopředsedkyně ANO Radmila Kleslová bude muset ukončit své angažmá v ČEZ, i když beze spěchu. I předseda ANO Andrej Babiš, který se ještě před dvěma měsíci vyjádřil, že to neřeší a je to věc managementu ČEZ, a ještě ve středu to zopakoval, najednou včera odpoledne prozradil, že ještě v době, kdy ho to nezajímalo, „jasně řekl“ svému tehdejšímu náměstkovi a členovi dozorčí rady ČEZ Wagenknechtovi (odvolanému ke konci června), že smlouva s Kleslovou má být ukončena.

Je to zajímavý náznak toho, že veřejný prostor nebyl ještě úplně totálně zprivatizovaný, že Babiš musí brát určité ohledy na zavedené demokratické standardy, zákony a veřejné mínění. Méně nadějné je, že problém byl všeobecně spatřován hlavně v tom, že se první žena ANO přiživuje z fondů státního podniku. Kdyby nedostala letos Kleslová smlouvu na kulatou sumu sto tisíc měsíčně a kdyby tehdejší náměstek Wagenknecht nezačal vyvíjet tlak na předložení faktur, z nichž by vyplynulo, jakou práci Kleslová pro ČEZ odvádí, asi by se serveru Neovlivni.cz nepodařilo kauzu uvést do pohybu.

Takové jsou bohužel limity trestněprávního uvažování o politice, jež u nás převládá. Ve skutečnosti by na fakturách, jichž se Wagenknecht dožadoval, nebylo zajímavé to, zda Kleslová odváděla za sto tisíc málo práce nebo hodně práce. Skutečně zajímavé by bylo, co přesně pro ČEZ dělala. A ještě zajímavější by bylo to, co na žádné faktuře zachyceno nebude: o čem si Kleslová se šéfem ČEZ povídala.

Mluvíme zde o dvou lidech. Jeden z nich je šéfem největšího (polo)státního podniku v zemi, který zaprvé podniká v oboru strategickobezpečnostního významu a zadruhé balancuje v prekérní situaci firmy, jež je veřejně obchodovaná na burze a zároveň plní úkoly státu. A zatřetí je to firma, jež se od svého vzniku vždy ocitala v ohnisku politiky a vždy do ní zasahovala. Její minulý ředitel Martin Roman byl člověkem, jehož lze označit za největšího nepřímého viníka zdejšího pádu do Babišistánu. Jeho kontakty s politiky a vliv na ně převyšovaly rozumné meze. Podle některých zdrojů to byl právě on, kdo svým vzestupem vyprovokoval Andreje Babiše ke vstupu do politiky.

Jeho nástupce Daniel Beneš byl rozhodnut neudělat stejnou chybu. Od začátku se snažil jednat jako loajální vykonavatel vůle největšího akcionáře a signalizoval, že nehodlá zavdat záminky k politické nevoli. Andrej Babiš nicméně od začátku dával nejrůznějším způsobem najevo, že by stejně raději měl v čele polostátního gigantu svého člověka. Zatím se mu to nepovedlo. A Benešovi se zatím dařilo nedat záminku. Například z původně avizovaného zájmu o koupi Slovenských elektráren, jež podle něj naplňovala schválenou strategii firmy, po Babišově negativní reakci vycouval. Dnes o jejich koupi exkluzivně jedná EPH Daniela Křetínského.

Druhá postava, Radmila Kleslová, řekla v nedávném rozhovoru pro týdeník Echo „Jsem žena uhoněná, sedřená, nemám na sebe čas,“ což přimělo některé čtenáře k úvahám o tom, čemu se dnes módně říká „work-life balance“. Ale na paní Kleslové je toho zajímavého mnohem víc. V české politice začínala jako poslanecká asistentka sociálnědemokratického poslance Karla Šplíchala. Poslancem se v ČR může stát kdekdo, byť strany rády vystavují na první místa kandidátek lékaře a další respektabilní osobnosti. Poslaneckými asistenty se zato často stávají lidé vlivnější než jejich šéfové, byť jejich formální kvalifikace zřídkakdy nabízí něco tak úctyhodného jako lékařský diplom. Roman Houska byl sice vyučený kuchař, ale v severočeské ČSSD měl, než ho zastřelili, větší slovo než jeho sněmovní šéf, poslanec Jaroslav Krákora. Houskova partnerka, někdejší severočeská hejtmanka Jana Vaňhová, zůstává Krákorovou poslaneckou asistentkou dodnes. Krákora měl vskutku silný tým, byť by se zdálo, že hejtmance na xeroxování dokumentů, shánění podkladů, vyřizování problémů voličů a další činnosti, kvůli nimž mají poslanci nárok na asistenty, nemohlo mnoho času zbývat. Obyčejnou asistentkou nebyla ani Kleslová.

Ještě před ČEZ (od roku 2000) pracovala pro Unipetrol a Čepro. „S ředitelem Čepra jsem se podílela na přípravě zákona o pohonných hmotách, který byl přijat v roce 2013,“ líčí Klesová. Není vlastně něco divného na tom, že v demokracii nepíšou zákony vlády a poslanci, ale státní firmy, které by tu vlády u zákony měly poslouchat? Čí ty firmy vlastně jsou? Odpověď asi musí obsahovat zmínku o tom, že šéf Unipetrolu Pavel Švarc byl s Babišem velmi „nablízko“ a dnes jeho lidé zase ovládají státní Čepro a Mero. Své vlastní zájmy měl i polostátní ČEZ. Pokud se novinář zkusil trochu zajímat o to, kdo pro něj lobbuje, brzy uslyšel jméno Jana Marcová. Spolumajitelka firmy Pan Solutions se ovšem k tomu, že je lobbistka, hlásí a angažuje se v samoregulačních iniciativách lobbingu. Kleslová byla sice mnohem míň vidět, ale jako lobbistka – pardon, právnička – byla jistě neméně efektivní. Ředitelé ČEZ si prozíravě drželi obě – jednu s kontakty na ODS, druhou na ČSSD, protože strany se u moci střídají, jen zájmy ČEZ jsou věčné. A Kleslová měla koneckonců neméně zajímavou průpravu než bývalá disidentka a poslankyně ODS Marcová – byla školena komunistickou rozvědkou na tzv. nelegála.

Neviděli jste náhodou seriál Takoví normální Američané (The Americans), jehož jedna řada se tu v roce 2013 vysílala? Je o manželské dvojici sovětských nelegálů v USA v 80. letech. Znalci říkají, že až na znalosti bojových umění seriál nepřehání. Takoví špióni skutečně existovali. Devítičlenná skupina, kterou Američané zatkli v roce 2010 (nejznámější z nich byla rusovlasá Ana Chapmanová) sice nestačila dosáhnout mnoha hmatatelných špionážních výsledků, ale integrovat se do americké společnosti se jim podařilo dobře. Čeští manželé Karel a Hana Köcherovi, vysazení v USA v roce 1965, byli úspěšnější. Köcherovi se v 70. letech podařilo vetřít se do přízně Zbigniewa Brzezinského a pak se nechat zaměstnat v Pentagonu a pak v CIA. Je osobně zodpovědný za smrt jednoho amerického agenta v ruské rozvědce. Američané je nakonec začali sledovat, v roce 1984 je zatkli a o dva roky později vyměnili s Rusy za skupinu špiónu a disidentů, v níž byl mimo jiné Natan Ščaranskij.

Pokud byli tihle lidé v něčem cvičeni, tak v umění vetřít se do něčí přízně, vzbudit jeho důvěru a zakrývat své pravé zájmy a motivy. Například využívat sex jako náruživí návštěvníci swingers parties Köcherovi. Anebo vystupovat jako uhoněná, sedřená žena, která na sebe nemá čas, a člověk si myslí, že mu od ní nic nehrozí. Ale neztráceli ze zřetele svůj cíl.

Co si Beneš myslel? Pokud si chtěl Kleslovou, Babišova člověka, zavázat vyšší výplatou, byla by parádní ironie, že právě to nakonec vedlo k jejímu nedobrovolnému odchodu. Na druhou stranu má Beneš možná štěstí – školená rozvědčice by ho vždycky nakonec přehrála.

Ale je snad jasné, že v řádu věcí, o které se tady hraje, je těch sto tisíc měsíčně tou nejméně podstatnou položkou.

Poznámka na závěr: při psaní tohoto textu jsem v rámci hledání informací o poslaneckých asistentech narazil na článek Blesku z 28. listopadu 2013 s informativním titulkem „Poslanecký parazit Benda si vyrejžuje poslancováním 20 mega! Výsledek? Milion Čechů na hranici chudoby!“ Těch dvacet miliónů má být součet platů, který může tehdy čerstvě znovuzvolený Marek Benda celkem získat, dokončí-li mandát. Blesk v tom má jasno: „Zástupce lidu, kterého šéf ANO Babiš pro jeho celoživotní závislost na parlamentním pašalíku označil za poslaneckého parazita...“ Vedle toho na mě vyskakují poutáky na články o dalším politikovi: „Rodiče Grosse: Nevíme, kde má Standa hrob! Prarodiče se nezajímají o vnučky!“

Dva politici. Jeden z nich žije z poslaneckého platu, druhý z poslaneckého a ministerského platu žít přestal a zázračně vydělal sto miliónů na akciích. Jeden z nich je parazit. Takhle se to dělá.