Návrat fiskálního paktu, nikdo ani nemrkl
Že dojde v naší politice k probruselskému obratu, to bylo jasné ještě před nástupem Sobotkovy vlády. Již předtím totiž začali Miloš Zeman s Pavlem Rychetským přeobsazovat Ústavní soud, jenž do té doby střežil celkem ostražitě státní suverenitu (v čemž se mimochodem pravidelně dovolával judikatury ústavního soudu německého, takže jsme přinejmenším v tomto směru byli v hlavním unijním proudu). Ten příklon k "hlavnímu proudu" byl natolik předem daný, že když tento týden vláda oznámila, že se připojí k fiskálnímu paktu, nikdo nad tím ani nemrkl. O dva roky předtím se přitom kvůli fiskální paktu málem začala rozpadat koalice.
Zatím jediným hmatatelným důsledkem tohoto obratu se zdá být to, že umožnil novému státnímu tajemníku pro EU Tomáši Prouzovi používat ve svých tweetech vítězoslavný hashtag #NávratDoEvropy.
Vedle zavedení hashtagu ovšem pro vládu ze smlouvy vyplývají ještě některé další důsledky. A to nejen povinnost schválit ústavní většinou samotný pakt, ale taky přijmout domácí zákon o tzv. dluhové brzdě, kteroužto povinnost pakt ukládá. Patří k paradoxům naší unijní politiky, že Nečasova vláda, ačkoli ODS byla proti fiskálnímu paktu, návrh dluhové brzdy o své vůli předložila Parlamentu.
A o co nadšenější byli sociální demokraté pro fiskální pakt, o to více se kroutili před dluhovou brzdou. Vidina, že by ho někdo nebo něco mohlo omezovat v zadlužování státu, samozřejmě žádného socialistu neláká. Takže vyjednávání o dluhové brzdě se vleklo, vyjednavači ČSSD přicházeli s různými rozmělňujícími návrhy, až nakonec díky pádu vlády spadl návrh pod stůl. Od Lubomíra Zaorálka je šturmování kvůli fiskálnímu paktu podobně rafinovaný tah jako vytrvalé útočení na Zdeňka Bakalu kvůli bytům OKD – ve výsledku tím jen obracel pozornost k faktu, že to byla vláda ČSSD, která Bakalovi OKD prodala. Teď bude muset přesvědčit spolustraníky, aby na své budoucí utrácení dobrovolně uvalili meze.
Tvrzení o tom, že zdroje tu jsou, důchody ve skutečnosti nejsou problém a podobně, teď budou vystavena odbornému posouzení, jež bude přísnější než hlasování v televizních anketách. A ošidit to nejde, implementaci dluhové brzdy bude mít právo posoudit Evropský soudní dvůr. Ne nadarmo se paktu přezdívalo fiskální svěrací kazajka. Však taky už socialisté sondovali, zda by nešlo pakt ratifikovat s výhradou, že aplikujeme jen hlavy IV. a V., vršící další pravidla k dosavadním "sixpackům", "twopackům" a podobným procedurálním cvičením, ale nikoli hlavu III., skutečné maso paktu. To by bylo celkem komické gesto, asi jako když Andrej Babiš uvedl, že by byl pro přijetí eura, ale bez závazku přispívat do stabilizačních fondů eurozóny. Jo, to by se v Unii líbilo kdekomu. Takže se rýsuje poněkud potupná situace, kdy pakt bude přijat většinou, v níž budou někteří sociálnědemokratičtí poslanci chybět, ale na ústavní kvórum ji doplní poslanci opoziční TOP 09. Jistě si za to o něco řeknou.
Přitom fakticky vládu nic jiného než touha přinést léno do Bruselu k přijetí paktu nenutí – dokud nejsme členy eurozóny, není pro nás povinný. A i vláda sama připustila, že přijetí eura není agendou tohoto volebního období. Pakt sám o sobě je zbytečný, Zaorálkova slova o tom, že jeho přijetí bylo třeba k uklidnění trhů, čas bezpečně usvědčil ze lži. Trhy (jakžtakž) uklidnila politika Draghiho centrální banky, což u měny, jíž chybí centrální fiskální autorita, jinak ani být nemůže. Přijetí paktu bylo třeba hlavně k uklidnění německých neuróz. A Zaorálkův další, klasický argument, že se nesmíme připravovat o vliv tím, že budeme chybět u jednacího stolu? Euroskupina se dál schází sama, fiskální pakt nově zaváděl pro signatářské země, jež nejsou členy eurozóny, dva společné summity ročně. Od chvíle, kdy pakt vstoupil v platnost, se měly konat dva; nekonal se žádný.
