Konec vlády bílého muže. Předpověď, z které mrazí

Nemine den, ba spíše ani hodina bez nějaké zprávy týkající se imigrace do Evropy. Toto téma proniká i na stránky románů, z nichž největší ohlas získala francouzská knížka Podvolení. Její autor Michel Houellebecq píše o Francii pod vládou islámu, ale do dost podobné kategorie spadají i další díla včetně jednoho českého. A ke slovu znovu přichází dokonce také apokalyptické předpovědi několik desítek let staré.

Západ nyní nesporně prožívá skutečnou hodnotovou krizi, neboť je postaven před kvalitativně nové problémy, s nimiž si většina jeho vedoucích činitelů prostě nedokáže poradit. V ohrožení se ocitá i značná část toho, co jsme pokládali za samozřejmé a zaručené. Pocit ohrožení se pak zákonitě odráží i v umělecké tvorbě, a proto na trh přicházejí knihy, jejich ústředním motivem jsou reakce Evropy na masovou imigraci a vzestup islamismu.

Houellebecqův román Podvolení, nedávno vydaný i česky, je zejména dílem psychologickým, jež politiku využívá spíš jako kulisu. Sledujeme vysokoškolského učitele, který se snaží přežít a uspět ve Francii, jejímž prezidentem se v roce 2022 stal muslim. Jak? Prostě tak, že se tamní pravice a levice raději rozhodly podpořit tohoto kandidáta, než aby umožnily vítězství Marine Le Penové z Národní fronty. Přehnané? Nesmyslné? Současné události v Evropě naznačují, že se i zdánlivě nereálné vize mohou uskutečnit velmi rychle.

Svou troškou do mlýna ale přispěla i české literární scéna, a sice exilový autor Luděk Frýbort. Z jeho pera pochází román Pod znamením půlměsíce, který také vyšel v loňském roce. Nabízí apokalyptickou vizi Západu v polovině 21. století, který byl v důsledku imigrace, demografie, krizí a válek ovládnut islámskou civilizací. Na první pohled dystopie, resp. anti-utopie, ovšem ve skutečnosti mířící optimistickým směrem. Islám zvítězil pouze zdánlivě, sám se dostává do krize a zbytky západní civilizace začínají znovu bojovat.

Sám autor v rozhovoru říká, že román začal tvořit již před sedmi lety a že se skutečné události odehrávají rychleji, než on sám předpovídal. Stále více se projevuje, jak moc muslimské země zaostávají za „zbytkem světa“ z hlediska ekonomiky, kultury, vědy a techniky. Nynější vzrůst fundamentalismu a terorismu není důkazem síly, nýbrž spíše „křečí“ slabosti, vlastně zoufalou snahou aspoň nějak uspět a najít smysl existence.

Frýbortův názor koreluje s tím, na co již dost dlouho upozorňují mnozí odborníci na islámský, resp. arabský svět. Oblíbené tvrzení liberální levice, že „terorismus vyvěrá z chudoby“, je sice hodně zavádějící, zrnko pravdy však v sobě má. Nezapomínejme, že „arabské jaro“ začalo mj. kvůli vysokým cenám a nezaměstnanosti, teprve pak dostalo politický rozměr, když ho skvěle využili islamisté, v mnoha arabských zemích v podstatě jediná fungující opozice. Ačkoliv tyto revoluce nevyvolali, zaručeně z nich nejvíce získali.

Extrémisté či fundamentalisté celého světa, třebaže jsou mnohdy na smrt znepřátelení, se sobě mnohdy nápadně podobají stylem politiky. Hlásají „jediné pravdy“, ukazují na nepřítele, který (prý) způsobuje všechny problémy, a nabízejí líbivá jednoduchá řešení. V případě islamistů to je návrat ke kořenům islámu, jenž v jejich představách poskytuje odpovědi na všechny otázky. Krize zkrátka vždy přeje populistům a zastáncům laciných řešení. Protějšky v západním světě, a to včetně Česka, si laskavý čtenář jistě zvládne doplnit sám.

V žebříčcích bestsellerů se ale vyskytuje ještě další kniha, která se také týká imigrace a varuje snad ještě hlasitěji než Podvolení a Pod znamením půlměsíce. Nese titul Tábor svatých a jejím autorem je Jean Raspail (opět Francouz). Podle některých jde o brilantní varovnou předpověď na úrovni Orwellova slavného románu 1984, zatímco jiní ji napadají jako propagandu rasismu a xenofobie, srovnatelnou spíše s Turnerovými deníky.

Děj románu je vcelku prostý. Evropu zaplavují milionové migrační vlny, jež přicházejí hlavně z Asie a Afriky, zatímco Ameriku ochromují povstání v černošských ghettech. Nejde ovšem o uprchlíky před válkou, ale prostě o zoufale chudé, hladové a nemocné, kteří chtějí „jen“ to, co podle nich znamená „Západ“, tedy materiální dostatek. Evropa čelí strašnému dilematu, neboť na miliony bezbranných Afričanů, Indů a Asiatů přece nelze střílet. Pokud ale přijdou, bude to konec západního světa, který jimi bude krutě „převálcován“.

Humanisticky smýšlející Evropa volí druhou možnost, tedy s výjimkou Švýcarska, které se po určitou dobu brání, avšak nakonec je i ono přinuceno otevřít hranice. Nastává konec Západu a (jak sám Raspail přímo napsal a za což byl tvrdě kritizován) konec vlády bílého muže. Hodilo by se dodat už snad pouze to, co v jednom rozhovoru řekl herec Petr Nárožný o konci Evropy: „Na našem pomníku bude nápis, že jsme byli humanisté.“

Vytvořit takový román tváří v tvář nynější imigrační krizi patrně nepředstavuje nějaký zvláště originální počin, jenže právě v tom spočívá výjimečnost Tábora svatých. Nevyšel letos, ba ani před deseti lety, nýbrž v roce 1973! Ano, již před více než čtyřmi desítkami let (a dlouho před vzestupem islamismu) vznikla tato výstraha před důsledky nekontrolované migrace. Jistě není překvapivé, že tato kniha dnes získává obrovskou popularitu.

Podvolení končí pesimisticky, protože ukazuje, jak Evropané z ryzího oportunismu konvertují k islámu, stejně tak v Táboru svatých sledujeme zkázu Západu. Nadějný konec tedy předkládá jen román Pod znamením půlměsíce, v jehož podání se síla islamismu vyčerpává a Západ, byť utrpěl porážku, dostává „druhou šanci“. Nikoli však díky materiální převaze, kterou ztratil, ale díky svým hodnotám, které pramení z antické, židovské a křesťanské tradice a v jejichž jménu začínají Evropané vzdorovat kruté nadvládě islamistů.

Všechna ta díla působí nesmírně provokativně a samozřejmě „politicky nekorektně“ (přestože tento termín v době vzniku Tábora svatých ani neexistoval), ale přesto, nebo spíše právě proto jsou vysoce přínosná. Každé svým způsobem (jak praví klasik) „nastavuje zrcadlo“ událostem dneška a našim odpovědím na ně. Houellebecq a Raspail rezignují a prohrávají, jen u Frýborta se nabízí cesta k vítězství. Imigrační krize a vzestup islamismu pro něho totiž neznamenají jen hrozbu, ale i nástroj jakési očistné katarze Západu.

Výše zmíněná hodnotová krize, kterou Západ prožívá, je vyjádřena i tím, že se do vzájemného střetu dostávají právě i některé západní hodnoty. Máme zejména pomáhat potřebným, nebo se máme starat o naši bezpečnost a obranu našeho stylu života? Tři zmíněné knihy nabízejí různé odpovědi, všechny si však zaslouží pochvalu coby příspěvky do celospolečenské diskuse, jejíž výsledek bude pro budoucnost Evropy zřejmě rozhodující.