Osoba Babiš bez pověr a iluzí
Když se ministr financí Andrej Babiš dostane do potíží, mohou se lidé v jeho rodině, okolí nebo organizaci jím řízené pomalu dívat vzhůru, jestli už nepadá něco, co jim přistane na hlavě. Předevčírem to schytal zatím neztotožněný úředník daňové správy, který vytvořil udavačský web, kam mohli občané posílat anonymní oznámení na hospodské, že jim nevydali účtenku. Svou verzi toho, jak se to má s udavačským webem a jeho potenciálem anonymně škodit a poštvávat úředníky na někoho, kdo udavači vadí, Babiš odprezentoval ve středu večer v České televizi.
Ministr mluvil, jako kdyby problém vyvstal během zkušebního provozu před koncem loňského roku. „Lidi píšou na finanční správu různé oznámení, maily, dopisy, takže nějaký usilovný úředník jim napsal formulář,“ (usilovný je výraz z Babišova argotu, nejspíš chtěl říct snaživý), „ten úředník asi nedomyslel reakci veřejnosti.“ To ale nedává smysl časově – proč by lidé na finanční správu posílali oznámení a maily o nevydaných účtenkách už v létě, nebo dokonce na jaře, když tehdy povinnost vydávat účtenky nebyla v zákoně zakotvena?
A zadruhé to navozuje dojem, jako kdyby ministr žil v izolaci. O ustanovení, jímž se umožní to anonymní oznamování, se psalo hluboko před spuštěním EET k 1. prosinci, a to se zvyšující se intenzitou. A my máme věřit tomu, že tento chodící supermozek, který před nástupem do vlády z hlavy, jenom se zápisníčkem v kapse, řídil koncern o více než 200 firmách, nezná tak výrazný prvek svého klíčového projektu? Navíc Blesk vykutal SMS z 8. prosince, v níž Babiš udavačský web hájí jako maličkost nehodnou pozornosti deníku: „Když dáte do poměru počet vydaných účtenek, kterých je k dnešnímu dni 19 milionů, oproti 700 upozorněním od občanů, jde o zanedbatelné číslo.“ Tvrzení, že se o udavačském webu dozvěděl až mezi svátky (a až v těchto dnech měl čas web zrušit), můžeme považovat za prokázanou lež.
Teď je mimochodem první příležitost, kdy by se mohlo ukázat, že služební zákon má kromě dovytvoření úřednického stavu taky své silné stránky, že totiž dává úředníkům sílu bránit se politickému zneužívání. Ale ta příležitost nejspíš bude promarněna.
Od Babiše to není první použití metody delegovat vinu na někoho, kdo se nemůže bránit. Za to, že vstoupil do komunistické strany, mohla jeho matka. Do strany ho dotlačila, řekl dávno po její smrti. Za vyvedení firmy, která požádá o dotace na Čapí hnízdo, z koncernu Agrofert mohly – tady ministr nechal otevřené, jestli nepřímo, nebo přímo, tím, že na tátu dělaly vyčítavé oči – jeho děti se svou potřebou být zaopatřené.
Když se loni v červnu na veřejnost dostal šokující případ obchodního sporu, kdy Agrofert jinému zemědělci na 300 hektarech jedem zničil kukuřici a pšenici, v tiskové zprávě Agrofertu jsme se kromě výčtu hříchů zemědělce Bohumíra Rady dočetli, že Babiš stejně od vstupu do vlády v lednu 2014 Agrofert neřídí – to pro případ, že by se tato prasárna stala trvalým předmětem veřejného pobouření (nestala).
Naprostá neloajálnost k podřízeným či kolegům patří k osobnosti předsedy. Když tehdejší ministryně spravedlnosti Helena Válková, nominovaná do vlády Babišem, čelila patálii s bagatelizací německých zločinů za protektorátu, napadl sice vicepremiér standardně Týdeník Echo, v němž inkriminovaná slova padla, pro jistotu ale hned významně dodal, že Válková není členkou hnutí ANO.
Andrej Babiš i po čtyřech letech ve veřejném životě zůstává do značné míry záhadnou postavou, o níž pořád hodně věcí nevíme. Stojí tu ohrazený aurou vlivného a všehoschopného člověka, médii zneutralizovanými částečně tím povědomím o vlivném člověku a částečně tím, že některá koupil, a v neposlední řadě brilantním politickým marketingem. A pak jsou nestřežené okamžiky, kdy se poodhalí skutečnost, jak osobnostně nedospělý je tento pán, který chce letos na podzim převzít starost o nás všechny.