Jedna gigantická maskovaná jebačka
1
Dosud spíše opomíjeným odkazem naší slavné totalitní minulosti byly spartakiády, ty skvostné orgiastické zaškuby mas, rytmizované uvědomělostí a pohlavním pudem pod heslem Za socialismus a mír.
Je zvláštní, že jeden z nejpozoruhodnějších projevů českého ducha a těla (Slováci k tomu byli spíše donuceni, ale pak cvičili taky a rádi), byl tak vytěsněn a potlačen. Dokonce ani různé vlny retra si jich dosud nevšímaly, což by snad mohli hipsteři, kteří tak milují vše bizarní, dohnat. Slušelo by jim to, takové masové cvičení potetovaných vousáčů s dobře vydesignovými kužely by nebylo marné…
Nejen, že se okamžitě po převratu spartakiády zrušily a již nikdy neobnovily, ale vlastně se na ně ani příliš nevzpomínalo, spíše se o nich mlčelo a cudně klopily zraky. Z několika zbylých notorických cvičenců se stali střídmí sokolové, kteří možná snili o Bráně borců, ale rozumně si uvědomovali, že doba je už jinde. Většina lidu dělala, že nikdy nic takového nedělala. V obecném povědomí – a také podvědomí – zůstal trčet jen masový „spartakiádní vrah“ Straka, který jako by symbolizoval odvrácenou stranu bujarého – i když organizovaného – nadšení, jež spartakiády měly představovat. A pak možná skladba Poupata pro starší žákyně, jež byla plná explicitního sexuálního obsahu, který si některá děvčata uvědomovala, jiná ne, což na tom bylo zvláště pikantní.
Nedávno konečně vyšla v Academii seriozní kniha historika Petra Roubala Československé spartakiády, která téma probírá z nejrůznějších stran, důkladně a pečlivě. Obsahuje skoro všechno, co o čs. spartakiádách může slušný historik zjistit a seriozní publikaci svěřit - rozborem chlípného obsahu „poupat“ se bohužel příliš nezabývá. Dočteme se tam, jak ta věc vznikla, jak se (nacionalistické) tradice všesokolských sletů zmocnili komunisté, jak jim to z počátku moc nešlo, ale pak se to chytlo a za takové normalizace tím docela značná část národa už opravdu žila a bylo by nefér tvrdit, že nedobrovolně, ba dokonce pod nátlakem. Naopak, lid, jenž tím měl demonstrovat jednotu vedenou komunistickou stranou, tou největší cvičitelkou, to přijal s chutí jako docela příjemnou a užitečnou věc, jak si povyrazit a trochu pro to své tělo něco udělat. Ne každý se dostal až do Prahy na Strahov, ale i tak to bylo většinou mnohem lepší jít si večer do tělocvičny nazkoušet nějaký pohyb, než jen hledět na televizi, ve které kromě Dietla nic nebylo. Samozřejmě, trochu jiné to měli asi vojáci, ale i pro ně to mohla být lepší alternativa než ubíjející nuda v kasárnách.
Vytknout by snad Roubalovi bylo možné, že se příliš nezabývá právě „lidskou“, tedy i nepřiznanou stránkou tělocvičných vystoupení. Tady tím, co nutně taková koncentrace více méně svlečených a různě se pohybujících těl přináší.
Takže historik nejenže opomíjí analýzu „poupat“, ale zanedbává i jiné příležitosti k hlubšímu vhledu do tématu. Přitom by bylo z čeho vybírat. Připomenout by se mohlo, že pohled na trikoty dorostenek s výrazným bílým padajícím klínem byly v roce 1980 evidentní sublimací nedostupných pornočasopisů, nemluvě o jejich cvičebním nástroji: dvě koule na šňůře… Že vystoupení vojáků, začínající ohromným řevem, bylo atraktivní tím, že při pádu do rozbahněné plochy jim okamžitě naskákaly na bílých trenýrkách špinavé skvrny na místě, kam směřovaly bezděčné pohledy divaček. Že takové cvičení žen s pověstnými, již zde zmíněnými kužely, bylo jednou velkou oslavou genitálií a následného otěhotnění. A že neustálé napřimování se mužů při jejich skladbě bylo prodchnuto falickou symbolikou, která musela být zřejmá snad i krátkozrakému doktoru Husákovi.
Úzkoprsý puritanismus, jímž se československý socialismus vyznačoval, se tady zajímavě setkal se sexuálními archetypy, za něž by se nemusely stydět ani starověké civilizace a kultury, které byly v tomto ohledu mnohem přímočařejší. Cizinec, který na Strahově takové věci přihlížel, si mohl představovat, že v Československu se slaví jednou za pět let priapický svátek plodnosti, jakési tělocvikem maskované vzývání kultu jedné gigantické jebačky. Mělo to prostě něco do sebe.
Autor tohoto článku patřil k těm šťastným, kteří radostnou atmosféru nácviku zažili. Nacvičoval v roce 1980 skladbu pro starší žáky. Měli jsme banálně bílé tričko a červené trenýrky – asi jich textilní průmysl vyrobil nečekaně nadbytečné množství, nebo je vrátili za Sovětského svazu či co.
Zajímavý byl naproti tomu cvičební nástroj: dřevěná, na modro namalovaná tyčka, opatřená na konci koulemi. Ach, s tou jsme si užili legrace! Umístěná mezi nohy, takže trčící z pubertálních stehen, byla nám zdrojem bujného veselí a zábavy, která se vždy rozpoutala před příchodem cvičitele, jemuž to muselo být také jasné.
Daleko jsme to s naším oddílem nedotáhli, skončili jsme na okresní spartakiádě, kde jsme byli vyhodnoceni jako nejhůř cvičící z okresu, na čemž nesu podstatnou vinu. Ale nelituju toho. Ještě bych zvládl zacvičit začátek. To jen tak nezmizí.
Na požádání to při vhodné příležitosti předvedu.
