Odposlechy, WhatsApp... Zásahy do soukromí nás před teroristy neochrání
Týdeník Echo
SALON
5
Po každém teroristickém útoku, kdy se zjistí, že ten, kdo ho spáchal, využil nějakou technologii, kvůli níž se vyšetřovatelé nemohou dostat k jeho komunikaci v posledních hodinách před útokem, se tradičně objeví tlak, aby technologické firmy umožnily prolomení svých zabezpečovacích systémů, díky nimž by se to policii a tajným službám podařilo. Britská ministryně vnitra přišla po útoku v Londýně s návrhem, aby Facebook jako majitel šifrované aplikace WhatsApp dovolil vyšetřovatelům prolomit jeho šifrovací kódy. Islamistický terorista Khalid Masood, který zabil v Londýně pět lidí při útoku ve Westminsteru, si pár minut před útokem s někým psal nebo volal právě přes WhatsApp. A vyšetřovatelé se k jeho posledním kontaktům kvůli šifrování nemohou dostat.
V Salonu Týdeníku Echo se sešli lidé, kteří se se snahou o odposlouchávání a naopak chránění soukromí při komunikaci přes telefony a různé aplikace setkávají. Tomáš Almer, bývalý šéf Útvaru zvláštních činností, jenž zajišťuje pro policii odposlechy. Advokát Tomáš Sokol, který zastupuje řadu klientů, na něž byly odposlechy nasazeny, a publicista Petr Koubský, který se specializuje na informační technologie.
V posledních letech se ale odehrály případy, mimo jiné ten, jenž vedl k pádu vlády Petra Nečase, kde po letech nejsou žádné výsledky, které by legitimizovaly tak masové nasazení odposlechů. Navíc neoprávněně unikly na veřejnost, přestože trestní řízení je ze zákona neveřejné. To zvyšuje míru nedůvěry a snahy si svou komunikaci pojistit proti odposlechnutí.
Almer: Tomu rozumím. Těch případů je málo, ale jsou hrozně vidět. A tu nedůvěru samozřejmě zvyšují. Je to čtivé, každého to zajímá. Hodně se o tom mluví. To s sebou nese obavy a touhu zachovat si soukromí. Na to má každý podle ústavy právo.
Sokol: Jsou situace, kdy je v zájmu ochrany demokracie možné prolomit ústavní právo na ochranu soukromí. To znamená, že ochrana soukromí není absolutní. V praxi to udělá soudce, který rozhodne o nasazení odposlechu. Ať už jde o telekomunikaci, nebo prostor, to je ten takzvaný prostorák. Vycházeje z této logiky, není důvod, proč by se neměly prolamovat i ty systémy a aplikace, které jsou šifrované. To je surová logika.
Při rozhodnutí o odposlechu by tedy zároveň soud nařídil třeba WhatsAppu: vydejte šifrovací kód?
Sokol: To je trochu složitější. To by musel být jen kód týkající se komunikace toho konkrétního člověka. Pokud by to ten WhatsApp jen takto individuálně uměl a nezasahovalo by to nikoho jiného. To by pravděpodobně nebylo v rozporu s ústavními principy a jejich použitím. Tady jsou ale snahy prolomit to globálně, aby policie a zpravodajské služby měly kódy k dispozici, a kdykoliv si vzpomenou, by si s nimi mohly dešifrovat komunikaci kohokoliv. Tomu se pochopitelně poskytovatelé šifrovaných služeb brání. Správně říkají, pánbůh ví, jak se to zneužije. Spousta lidí to má pro důvěrné účely, a tím tu důvěru ztratí. Tak začíná problém. Myslím, že tento požadavek není krytý právem, že za určitých okolností, přesně stanovených u nás trestním řádem, se dá prolomit ústavní právo na ochranu soukromí. Tady je ten požadavek globální: dejte nám ty dešifrovací kódy, a my už si s tím nějak poradíme. To není ústavně v pořádku.
Je technicky možné prolomit jen tu jednu konkrétní komunikaci?
Koubský: To nejde říct úplně jednoduše. Dá se to ale srozumitelně popsat na případu teroristy z amerického San Bernardina. FBI měla jeho iPhone, a nemohla se do něj dostat. Požádala Apple o dešifrovací klíč na ten konkrétní iPhone. Apple ale nemůže tak jednoduše sáhnout do šuplíku a vydat klíč k jednomu iPhonu, protože ho nemá. To nefunguje tak, že by někde u Applu měli uskladněné miliony konkrétních šifrovacích klíčů ke všem počítačům, iPhonům a iPadům. Tím by vznikalo obrovské zranitelné místo. Takový globální sklad šifrovacích klíčů. Technologicky je to udělané tak, že sám Apple k tomu nemůže. Je to chráněno i před nimi jako provozovateli toho systému. Apple může v softwaru vytvořit nástroj, jímž to půjde prolomit. To po nich FBI požadovala. Tím oni sami dostanou individuální šifrovací klíč na jeden konkrétní iPhone toho teroristy. Tím ale otevírají možnost udělat to kdykoliv. A je tady riziko, že to může uniknout do hackerské komunity a bude to k dispozici komukoliv. Když se prostě jednou ta možnost využije a ten prolamovací software se napíše, už nikdo nikdy nezaručí, že je ta komunikace i nadále bezpečná. To namítal Apple na žádost FBI. Namítal, že tím zničí důvěru ve svoje výrobky. Nicméně nakonec musel ustoupit požadavku soudu a ten iPhone otevřít. Je to precedentní rozsudek na prolamování. Jenže si myslím, že v Americe je v tom jiná atmosféra než v Evropě. Veřejnost je tam více smířená s tím, že se takové věci budou dělat. Taková atmosféra je tam už od 11. září 2001.
Sokol: PATRIOT Act výrazně dovoluje prolamovat i ochranu soukromí.
Koubský: Apple, Google, WhatsApp a všechny ostatní firmy, na které se tady v Evropě spoléháme, jsou americké. Primárně se řídí americkým právem a podléhají tlakům amerických úřadů. To, co se děje v Americe, samozřejmě ovlivňuje i jejich chování a rozhodování v Evropě.
Jste přesvědčeni, že v Evropě by soudy takové prolomení soukromí zatím nedovolily?
Sokol: Na to vám stačí dva výbuchy v metru a dvacet mrtvých. A přijde zásadní změna. Možná by na to nestačily dva vozy metra, ale čtyři. Pak najednou přijdou poslanci a začnou vymýšlet zákony, které na to budou reagovat a budou přirozeně omezovat soukromí. Atmosféra se může dramaticky změnit. Zatím je ale v Evropě standardem držet se v průlomech do soukromí zpátky. Je potřeba oddělit dvě věci: první je pokus dostat se k tomu, co si lidé, kteří třeba něco spáchali, povídali v minulosti přes nějaké zašifrované systémy. Druhá věc je, že přijdu s hypotézou, že se něco chystá. Přes to rozšifrování to můžu zjistit a můžu se pokusit tomu zabránit. Konkrétní preventivní opatření proti konkrétní hrozbě. Někde bude chtít někdo vyhodit do povětří půlku města, a když se mu to rozšifruje, podaří se tomu zabránit. Když to postavíte takhle, půjdou stranou jakékoliv zábrany. Pak to podáte jednoduše: buď bude výbuch, nebo prolomení soukromí. V té chvíli budou lidé mnohem víc nakloněni tomu, aby se soukromí prolomilo. Přece tím zachraňujeme. Bráníme zločinu.
Vy byste, pane Almere, v takové situaci byl pro prolomení soukromí?
Almer: Zatím se kolem toho neodehrála žádná pořádná veřejná debata. Vždycky se to řeší v nějaké rozjitřené situaci po výbuchu. Potřebovali bychom pořádnou klidnou diskusi, jestli je pro západní společnost víc svoboda, nebo bezpečí. A do jaké míry jsme připraveni se svobody vzdát kvůli bezpečí. Nebo spíš kvůli iluzi bezpečí. I kdybychom se vzdali úplně všech svobod, které máme, stoprocentní bezpečnost stejně nikdy nedostaneme. Musíme hledat tu míru. To, že budou policajti poslouchat úplně každého a nějaké přístroje budou úplně každý rozhovor analyzovat, zní na první pohled jako snaha o úplné bezpečí. Ale když už to budete dělat, bude mít policie strašně moc informací o každém člověku, které se samozřejmě dají zneužít.
Čemu vy byste v tom dilematu, jestli víc bezpečí na úkor svobody, dal přednost?
Almer: Rozhodně bych nebyl pro prolamování šifrované komunikace z preventivních důvodů. Já jsem půlku svého života prožil za bolševismu a těch svobod, které dneska máme, si strašně vážím. A protože jsme tady ve střední Evropě nebyli vystaveni žádnému velkému útoku, ještě vůbec nejsem nalomený k žádnému zásahu do svobody a soukromí, ani co by se za nehet vešlo pod záminkou, že někdo zvýší mé bezpečí. Když se jako Západ vzdáme svých svobod a soukromí, tak jsme tu válku s islamistickými teroristy, kteří chtějí změnit naši civilizaci, prohráli.
