Budou se přívalové deště opakovat? Stačí vody po kolena a je malér

Pod pojmem šedá voda se označuje voda, která spadne či je využívána v zastavěných plochách, což je kolem 10% povrchu souše. Jedná se i použitou vodu z domácností a průmyslu či svod ze silnic a dálnic. Jednou větou – je to úhrn dešťové, kanalizační i pitné vody, která prochází lidskými sídly a stavbami.

Zatímco ve veřejnosti převládá dojem, že největším problémem je to, že s pitnou nešetříme, tak pro urbanisty je základním tématem využití šedé vody, kterou v suchých oblastech můžeme recyklovat a ve vlhčích využít na závlahy či splachování záchodů. Jsme stále v zajetí technologické tradice konce 19. století, kdy lidé spotřebovávali pár litrů vody denně, protože si ji museli nanosit ze studny nebo veřejného vodovodu. Lidé se koupali jednou týdně, nádobí dokázali umýt v několika litrech vody, měli mnohem méně oděvů, takže se nepralo tak často a jeden z velkých vynálezů lidstva – splachovací záchod čekal teprve na své hromadné využití. Ostatně zkratka WC – water cloiset, vodní záchod, vznikla, aby tento přelomový objev odlišila od tehdy běžného suchého záchodu.

Nehodlám se do těchto dob vracet, ale potřebuji ukázat, že současná vodovodní infrastruktura „jednoho potrubí na všechno“ se vyvinula ze sto let starých předpokladů, které pro dnešní dobu již dávno neplatí – tedy že pitná voda z vodovodu bude sloužit hlavně k pití a vaření. S kolísajícím klimatem a rostoucím počtem spotřebitelů to naopak vypadá, že novou technologickou normou se stane zachytávání dešťové vody, částečná recyklace odpadních vod a zejména oddělení pitné a technické, tedy modré a šedé vody.

Nová generace přívalových dešťů

Lokálním systémům sběru vody nahrává i současný charakter přívalových srážek. Jejich velikost závisí na dvou hlavních faktorech – kolik vody steče po povrchu (tedy kolik se nevsákne) a jak moc prší. Účinně ovlivňovat můžeme jenom tu první část, která se týká zachycování vody. Ve volné krajině se jedná se dnes o již dobře rozpracovaný postup budování malých vodních nádrží o regionální kapacitě střední přehrady, správné orby, péče o půdu, vsakovacích stružek, zemědělských teras apod. Slyšeli jste to již mnohokrát. Novým prvkem, který – myslím – jednou bude všude předepsán ze zákona nebo prováděcí vyhláškou, je využívání dešťové vody zachycené na cestách, vydlážděných plochách a zejména na střechách domů.

Mám pocit, že celý svět – se až na nosorožce a další vymírající druhy – neustále inovuje. Dobře to je vidět na chytrých telefonech, fotoaparátech a různých počítačových aplikacích. Inovační horečka však zasáhla i samotnou přírodu a řekl bych, že i peklo, ve kterém různí zloduši zodpovědně, intenzivně a kreativně pracují na nových metodách, jak ublížit jiným lidem. Letošní generaci přívalových dešťů bych se neostýchal moderním způsobem označit jako „smart rains“, protože míra škod, kterou letos od Číny, přes Bavorsko až po Paříž napáchaly, nemá v posledních desetiletích obdobu.

Po kolena!

Při typickém přívalovém dešti spadne za hodinu 7-25 mm srážek. Ty se naskládají v rychle, někdy již během 2-3 minut, nastupující povodňové vlny. Praktické manuály pro přežití zdůrazňují, že k tomu, aby vám proud vody podtrhl nohy a pak vás umlátil o dlažbu, stačí výška proudu dosahující pod těsně kolena. Automobil začíná plavat při výšce vody nějakých 60 cm. V USA se polovina utonutí odehraje v automobilech, kde lidé věří falešnému bezpečí a neuvědomí si sílu proudu. Typická smrtelná situace se odehraje tak, že řidič či řidička se snaží projet sníženým místem, kde je proud silnější a voda je odnese. Z regionálního hlediska je podstatné, že existují „hot spots“, tedy místa, kde jsou přívalové deště častější a mají tendenci se opakovat, protože do určité míry závisí na charakteru reliéfu. Kdybych si kupoval nový dům, poptal bych se na místní historii povodní, vichřic a přívalových dešťů. Skoro všechno z tohoto článku můžete zapomenout, ale ne údaj, že pro chodce začíná vážné nebezpečí při výšce vody těsně pod kolena a pro automobil při zhruba 60 cm.

Klimatická lokalizace a globalizace

Běžný starodávný přívalový déšť vznikl jako bouřka z horka a vybil se nad jednou či dvěma vesnicemi, kde kroupy poničily úrodu a spláchly obecní pastoušku. Nová generace přívalových dešťů je schopná vytvořit přívalovou vlnu o pozorované výšce kolem tří metrů (v Číně až 6 m vysokou), zabít až desítky lidí a způsobit takové škody, že je nutné vyměnit ředitele pojišťovny. Jak je to možné? Jedná se o souhru několika okolností. Krajina hůř pohlcuje vodu, dochází k posunům ročního chodu, takže se častěji střídají chladné a horké dny či týdny a zejména se stále víc o slovo hlásí globální složka přívalových dešťů.

Globální vklad do lokálních bouřek si můžeme představit dvojím způsobem – jako přísun vodní páry zdaleka i okolnost, že teplý vzduch obsahuje víc vodní páry, takže obecně je ve vzduchu víc vody. Pokud tento hodně vlhký vzduch stoupá v bouřkových mracích nahoru, kde je hodně chladno, tak vzniknou silné srážky nebo krupobití. Kroupu si představte jako zmrzlou kapičku, kterou ve vysokých mracích silné vzdušné proudy opakovaně vynášejí nahoru, ledová krupka vrstvu po vrstvě stále roste, až v jednu chvíli se stane pro větrný proud příliš těžkou a spadne na zem. Velká kroupa tedy indikuje víc energie a tím i silnější vítr v mracích.

Se střídáním horkých a studených dní souvisí i vznik tornád, kterých zejména letos markantně přibylo. Tornádo pro svůj vznik potřebuje nějakou teplotní nerovnováhu. Typická situace je ta, že delší dobu panuje chladné počasí, takže voda v rybníku je studená a ohřívá se pomalu. Pak se náhle oteplí, země v okolí vodní nádrže se rozpálí a tím vznikne ostré teplotní rozhraní. Nestane se to často, ale pokud se tato nerovnováha potká s vhodnou větrnou frontou či přímo bouřkou, může dojít ke vzniku tornáda. Zajímavým letošním příkladem bylo malé tornádo ve vápencovém lomu Kobyla v České krasu, které vzniklo a naštěstí se i vybilo na malé ploše jámového lomu, kde teplotní kontrast vznikl mezi horkými osluněnými skalami a ještě ze zimy podchlazeným hlubokým dnem lomu. I tak malé tornádo odehrávající se možná jen na 3 hektarech plochy bylo schopné ukroutit horní třetinu vzrostlého smrku.

Postmoderní oceán

Novou situaci do existence přívalových dešťů vnáší zejména vyšší teplota oceánu, nad kterým se odpaří víc vody a silnější větrné proudění je schopné ji dopravit dál do vnitrozemí. Podívejme se proto na situaci v obou největších vodních plochách, ze kterých přicházejí do střední Evropy srážky – tedy na Středozemní moře a Atlantský oceán. Obě moře zatím reagovaly na oteplování odlišně a zdá se, že jejich cesty se budou rozcházet i v dalších letech.

Středozemní moře, zejména ve východní části mezi Libyí a Tureckem, se posledních 30 let otepluje víc jak dvakrát rychleji než je globální průměr. Rovněž vysychání oblasti a silné vlny veder jsou zde častější a to až o 200-500%! Nejvíc znepokojivým jevem jsou letní teplotní anomálie, kdy povrch moře v některých oblastech překročí o 4 °C obvyklý průměr či dlouhodobě překročí teplotu 27,5 °C, která je pro plankton, ale i pro ryby nebezpečná, protože klesá rozpustnost kyslíku a mořské organismy nemají, co dýchat.

Obáváme se toho, že vlny veder mohou zejména v mělkých nádržích, kde se voda rychle otepluje, poničit i naše kapry. Největší české nebezpečí plynoucí z vln vysokých teplot se netýká toho, že nám bude teplo, ale že to nevydrží ryby v rybnících a smrky v nižších polohách. Jedním z adaptačních opatření se nejspíš stane i prohlubování nádrží, aby alespoň při dně byla vrstva chladnější vody. Dobrá zpráva je naopak ta, že teplejší Středozemní moře mění tlakové poměry nad Saharou, takže do oblasti Sahelu přicházejí větší srážky.

Základní problémem Středozemní oblasti je to, že i malé zvýšení teplot otevírá cestu dál na sever pro horké proudění ze Sahary a strhává sebou vlhký vzduch nad stále teplejším mořem. Důležitý není ani tak celkový trend k oteplování Středozemního moře (nějakých 0, 25 °C za deset let v západní části a vysokých 0,65 °C za dekádu ve východní části), ale horké anomálie v teplé části roku počínaje dubnem a stále častěji končící až v listopadu. Z přirozených příčin souvisejících se teplotou v celém Atlantském oceánu se očekává spíš zpomalené oteplování, ale lidské vlivy působí opačně. V této chvíli je obtížné říct, jaký bude výsledek, ale větší počet horkých dní a týdnů už nejméně od roku 1990 představuje jasně pozorovatelný vzestupný trend.

A co kdyby se ochladilo?

Atlantský oceán se celkově otepluje mnohem méně a z přirozených příčin se očekává spíš mírné ochlazení. Jenže schází zkušenost, jaké následky může mít rychlé oteplení polárních oblastí. Nedá se dokonce ani vyloučit celkové ochlazování střední Evropy, protože ledovce tají tak rychle, že sladká voda může zablokovat oceánské proudy, které na sever přenášejí teplo z tropů a subtropů. Rovněž sluneční aktivita je a další cyklus nejspíš zůstane slabá. Ale i kdyby se střední Evropa jako celek ochlazovala, tak to příliš neovlivní rostoucí teploty ve Středozemí v dosahu Sahary a občasné přelévání horkého vzduchu přes Karpaty a Alpy.

Modely navíc ukazují, že světový oceán přijal tolik tepla, že jeho zpětné vyzáření by trvalo asi sto let. Podle mého názoru – a to i když budu počítat s modely ochlazování – je proto nejméně 80% pravděpodobnost, že další jedno až dvě desetiletí budou epizody přívalových dešťů občas pokračovat, vracet se na stejná místa, kde se již vyskytly a prosazovat se i dál na sever. Asi se tak nebude dít každý rok, protože i vlny veder podobně jako povodně mají tendenci opakovat se zhruba v desetiletých intervalech, které odpovídají slunečním cyklům.

Ze všech těchto dílem nejistých, dílem jen na odhadu pravděpodobnosti založených prognózách vyplývá, jak důležité je při plánování sídel myslet na způsob, jak zacházet s vodou – jak ji zachycovat, zpomalovat přívalové vlny a šetřit šedou vodu na horké letní dny. Dnes dobrovolná opatření, se již záhy mohou stát nejenom povinností předepsanou nějakou evropskou vyhláškou, ale přímo nutností vyplývající z lokálního nedostatku či naopak jindy nadbytku vody.