Škodí nám pokrytectví? V rozumné míře může být i prospěšné

V politice a možná i v životě vůbec končí „éra pokrytectví“. Možná se blíží čas, kdy vlastně nebude možné. Měla by to být dobrá zpráva, jenomže lidské aspirace, pokusy dosáhnout nějakého vyššího stavu lidství mají nepříjemnou tendenci obracet se ve svůj protiklad. V tom novém „postpokryteckém“ čase se z nás možná stanou ještě větší pokrytci než dnes, jenom to o sobě nebudeme vědět. Nebo budeme ještě méně ochotni si to připustit. Ale to může být ten nejmenší problém. Jak by vůbec bez nějaké míry pokrytectví mohl fungovat svět?

Virtuálním světem hřmí kanonáda bojovníků proti pokrytectví. Je odhalováno a pranýřováno prakticky všude. Pokrytectví „sluníčkářů“, kteří hlásají toleranci, ale sami jsou často netolerantní. Pokrytectví novodobých nacionalistů, již se zaklínají národním cítěním a evropskými hodnotami, a přitom toho o Česku, jeho historii, moc nevědí. A jako základní evropskou hodnotu chápou bezhodnotovost. Pokrytectví pravice, která hřímá proti příjemcům státních dotací a grantů, a když se dostane k mocenským pákám, začne přihrávat státní zakázky spřízněným firmám.

Pokrytectví levice, jež se tváří jako obránce chudých, a nad jejich životním stylem a postoji často ohrnuje nos. Pokrytectví hlasatelů morálky, kteří se mimo světla reflektorů chovají amorálně. Pokrytectví hlasatelů volnosti ve všem, kdo se vůči blízkým chovají tyransky. Pokrytectví těch, kteří oplakávají mrtvé z Aleppa, a neoplakávají mrtvé z Mosulu. Pokrytectví těch, kdo oplakávají mrtvé z Mosulu, a neoplakávají mrtvé z Aleppa. Pokrytectví všech, kteří neoplakávají všechny mrtvé stejným počtem slz. Pokrytectví zbožných, již se v každém okamžiku svého života neřídí Desaterem. Pokrytectví bezbožných, kteří o Vánocích zabírají místo v kostele na půlnoční. 

Pokrytectví je špatné. A ví se to už dlouho, snad odjakživa. Zdejší patrioti se často hlásí k husitům, těm velkým bojovníkům proti pokrytectví tehdejší církve – hlásání jednoho a konání druhého, jež chtěli nahradit opravdovostí víry, slov i skutků. Sexuální a společenská revoluce šedesátých let se také vymezovala proti pokrytectví starších generací, jejich úzkoprsé morálce, jež hlásala striktní pravidla, a zároveň vytěsňovala jejich utajené ohýbání a porušování. Václav Havel (podle dnešních zuřivců ze dna internetové stoky pokrytec největší) razil tezi života v pravdě – to je přece opak pokrytectví.

Pověstný zelinář z Moci bezmocných je mimo jiné taky pokrytec. Ježíš měl ta nejostřejší slova pro pokrytce, všechny ty zákoníky a farizeje, to „hadí plemeno“ zmijí. „Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné kostí a všelijaké nečistoty.“ Silná metafora, bojovník s pokrytectvím druhých si ji přečte, a může se hned cítit motivovanější v odhalování vší špíny, jež se schovává za zářivou bělobou vůkol. Jenomže na tom přirovnání je něco docela zvláštního. Mít uvnitř sebe „kosti a všelijakou nečistotu“ je pro hrob jaksi normální. Uvnitř hrobů to takhle prostě je, nic zvláštního na tom není: kdo otevře hrob, uvidí tohle. Podivné, nepatřičné je spíš to bělení.

Celý text naleznete v Týdeníku Echo zde.