Zaniká národ, rozpadá se společnost

Česká obec má štěstí, nevymírá, snadno za ta popřevratová léta absorbovala více než milion Slováků, Ukrajinců, Rusů a Poláků. Polovina slovenských vysokoškoláků studuje u nás a mnoho se z nich domů nevrací.

Nápadná je společenská atomizace, čili ztráta mezigenerační soudržnosti a národní kultury, jež by mohla všechny, tak jako kdysi náboženství, spojovat. Bez kapitálu souručenství nemůže existovat liberální demokracie. Dnes i v přecpaném metru nebo železničním kupé se každý chová, jako by byl na poušti a slovně nedotknutelný, cizí lidé spolu nehovoří, v restauraci si k sobě nepřisedají, dokonce i líbající se páry se cítí v naprosté intimní izolaci na dvacet centimetrů od souseda. Jaký kontrast oproti Varšavě, kde můžete každého směle oslovit, nejlépe oním nekontroverzním úvodem o počasí, jenž otevírá cestu k vážnější rozmluvě a někdy i k přátelství. U nás zaniká národ. Tvrdí se, že rozpad společnosti je důsledkem takzvané normalizace a špehování komunistického státu osmdesátých let. Nemohu soudit, když jsem tu nežil, politické potlačování národní identity ale probíhá i v západní Evropě a lidé se už všude bouří.

K velmi zásadní proměně společenské mentality došlo také otevřením hranic a vpádu západní, dominantní politické ideologie tzv. kulturního marxismu, posílené politikou Evropské unie. V letech devadesátých byla mládež po zkušenosti s reglementovanou společností upadajícího totalitního státu liberální a pravicová, to se postupně mění, politická korektnost nabízí aktivistické politické náboženství (víru) a mnohdy i kariéru. Proti ní stojí často bezradný, zdravý, leč statický rozum, případně konzervativní skepse, naštěstí ve střední Evropě stále ještě většinová.

Otázka je, jak ji změnit na pozitivní, nejen obrannou energii. Když o nás mluví západní pokrokáři jako o zaostalcích z Východu, měli bychom si uvědomit, že jsme dnes Západ my, dědici starého liberálního Rakouska. Měli bychom znát skutečné západní civilizační hodnoty, mezi něž patří také svoboda racionálního diskursu, pokorné uznání fakt i vědomí transcendence, schopnost rozlišovat lidská práva (svobody) a práva občanská (nároky a povinnosti), abychom se nedali zmást podvratnou multikulturní tolerancí a antidiskriminační ideologií. Ta je namířena proti samé podstatě lidské přirozenosti a heterogenní sexualitě (považuje ji za pouhou sociální konstrukci), prosazuje promiskuitu v sexuální výchově dětí, podporuje rozvody a napadá autonomii rodiny, meritorní soutěživé školství i meritorní společenskou hierarchii.

Odmítá osobní i tržní konkurenci a newspeakem (znásilněním jazyka) se snaží budovat společnost skupinových práv a kvót, vymýšlí destruktivní inkluzi postižených ve školství, zakazuje diskusi a balamutí rozum umělými problémy a konflikty. A to vše na bázi jakési nadkřesťanské lásky k člověku a univerzálnímu lidstvu, ve skutečnosti jde o kult bezuzdného individualismu a útok na normativní (většinovou) soudržnost. Evropskou unii postavila jako harmonizační projekt směřující k pluralitní společnosti, předvoj budoucího lidstva, de facto bezprizorní mase bez domova národního státu.

Úryvek z eseje Alexandra Tomského Český osud. Celý rozsáhlý text čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo ZDE.