Na břehu embryonálního Rubikonu

Čtrnáct dní a dost! Tak zní letité pravidlo pro výzkum lidských embryí po jejich vzniku oplozením vajíčka spermií. Přežila se tahle zásada?

Dodržovat rychlostní limit 60 kilometrů v hodině není žádný kumšt, když máme k dispozici jen vehikly ploužící se nejvýše čtyřicítkou. V autech, která jezdí stovkou, už to tak samozřejmé není a mnozí volají po zvýšení limitu. Ve stejné situaci se ocitla světová embryologie. Ta má už desetiletí jasně stanovený limit, podle kterého se v laboratoři lidská embrya nesmí nechat vyvíjet déle než 14 dní po oplození. Teď se zdá, že je to málo.

Za mezník embryologického výzkumu je považována zpráva britské speciální komise pod vedením filosofky Mary Warnockové, která v roce 1984 podepřela čtrnáctidenní limit pro kultivaci lidských embryí vědeckými argumenty. Čtrnáctý den se na lidském embryu objeví jasně patrný útvar zvaný primitivní proužek. Buňky z něj se budou jednou podílet na stavbě mozku a budou spolurozhodovat třeba o tom, zda jedinec obdařený tímto orgánem dokáže jezdit autem v souladu s pravidly silničního provozu. Čtrnáct dní staré embryo žádný mozek ani nervové buňky samozřejmě nemá. Ale má k jejich vzniku nepokrytě nakročeno.

Čtrnáctidenní embryo také dosáhne vývojového stádia gastruly. Slavný vývojový biolog Lewis Wolpert tvrdil, že nejdůležitějším momentem našeho života není ani narození, ani svatba, ani smrt, ale vstup do stádia gastruly. Nepřeháněl, protože pokud budeme člověka chápat v pravém slova smyslu jako individuum, což lze z latiny přeložit jako „nedělitelný“, pak se individuem stáváme právě v období gastruly. V nižších vývojových stádiích „nedělitelní“ nejsme. Ranější embryo se může spontánně rozdělit na dvě části a vznikají tak jednovaječná dvojčata. Embrya dvojvaječných dvojčat mohou dokonce v těle matky splynout a vzniká člověk, který má v těle buňky dvou různých jedinců. Biologové říkají takovým lidem chiméry. Výjimkou nejsou například ani chiméry vzniklé splynutím embryí různého pohlaví. Takový člověk pak má tělo tvořené směsí mužských a ženských buněk.

Na břehu „embryonálního Rubikonu“

V zásadě bylo jedno, jestli se embryologové dohodli na kultivaci lidských embryí do 14, 24 nebo 34 dní. Nikdo tak dlouho lidské embryo kultivovat v laboratoři neuměl. Hranice možností se nacházela u devátého dne. Prostě jsme jezdili autem, co nepřekročí čtyřicítku, a rychlostní limit jsme měli stanovený na devadesát. Ty poklidné doby jsou však v nenávratnu.

Tým vedený Magdalenou Zernickou-Goetzovou z university v Cambridge vyvinul ve spolupráci s vědci z Rockefellerovy university nový kultivační systém, v kterém se lidská embrya bez potíží vyvíjela 13 dní. Mohla pokračovat ve vývoji i dál, ale to by vědci překročili stanovený čtrnáctidenní limit. Zernická-Goetzová proto raději experiment ukončila. Postup byl nyní publikován v časopisech Nature a Nature Cell Biology a embryologie se tím ocitla na břehu Rubikonu. Stojíme před otázkou: „Překročit nebo nepřekročit?“

Magdalena Zernicka-Goetzová říká, že si na ni sama pro sebe ještě nedokáže odpovědět. Ale na tiskové konferenci uvedla, že prodloužení kultivace lidských embryí za hranici čtrnácti dní by nám zpřístupnilo „naprosto zásadní informace“.

Co slibuje překročení hranice?

Lewis Wolpert měl pravdu. Období kolem 14. dne vývoje je pro lidské embryo skutečně veledůležité. Kam se na něj hrabou svatby. Těch může člověk absolvovat hned několik, pokaždé se při výběru partnera dopustit fatální chyby a nakonec stejně prožije spokojený život. Jedna chyba ve stádiu gastrulace znamená často ukončení vývoje anebo narození člověka s těžkým postižením.

Pro někoho je to důvod, aby do lidského zárodku v tomto období „nešťoural“ a respektoval jeho právo na nerušený vývoj. Na druhé straně stojí společně s Magdalenou Zernickou-Goetzovou ti, kteří si uvědomují, jak důležité je znát příčiny závažných vývojových defektů.

V  kritické fázi vývoje kolem 14. dne po oplození se lidské embryo spojí s děložní sliznicí a zajistí si tak přímou výživu z těla matky. I tenhle proces je pro těhotenství a zdárný vývoj embrya naprosto zásadní. Jakákoli porucha v tzv. implantaci embrya znamená, že se dítě nenarodí. Přitom celý proces obestírá tajemství, protože u člověka jej nikdo nikdy důkladněji nezkoumal. Nemohl. Teď se nám k tomu otevírá šance. Máme ji chytit za pačesy? Máme si ji nechat proklouznout mezi prsty? A jaký limit si pro kultivaci lidských embryí nově stanovíme?

Odpůrci prodloužených kultivací lidských embryí namítají, že tyto informace zjistíme výzkumem na embryích zvířat. Ale to, bohužel, není pravda. Právě v raném vývoji embrya a v jeho spojení s dělohou matky existují tak významné mezidruhové rozdíly, že informace získané studiem zvířecích zárodků jsou v mnoha směrech bezcenné. A jak řekl jeden ze spoluautorů studie Simon Fishel: „Jde tu o mnohem víc než jen o pochopení biologie vývoje embrya. Znalost těchto procesů pomůže k zefektivnění léčby neplodnosti oplozením ve zkumavce, která je dnes úspěšná jen v jednom ze čtyř případů.“

Kudy dál?

Stojíme na břehu „embryonálního Rubikonu“ a máme všechno, co potřebujeme k jeho překročení. Je tu zcela nová technika kultivace lidského embrya, která zajistí vývoj embrya po dobu delší než dva týdny. K výzkumu na lidských embryích po dobu delší než je čtrnáct dní máme i vědecky odůvodněné motivy. Splněna je i poslední zásadní podmínka. K dispozici jsou embrya, která bychom mohli do nového sytému kultivace vložit.

Řada párů, které se úspěšně podrobily léčbě neplodnosti oplozením ve zkumavce, získala více embryí, než kolik bylo nakonec zapotřebí k narození dětí. Tato embrya jsou zamražená speciálním postupem a uskladněná v tekutém dusíku při teplotě -196°C. Mohou tam ležet na věky. Jejich biologičtí rodiče se ale mohou rozhodnout, že je darují jiným párům, které takové štěstí neměly. Embrya lze se souhlasem biologických rodičů i zničit. Biologičtí rodiče je také mohou věnovat na výzkum, podobně jako někdo věnuje vědě posmrtně své tělo nebo orgány. Mnozí z těch, kteří si prošli martýriem marných pokusů o zplození dítěte a nakonec se vytouženého potomka dočkali jen díky umělému oplodnění ve zkumavce, chtějí, aby jejich „nadbytečná“ embrya posloužila vědě. Dokážou si spočítat, že výsledky takového výzkumu uleví od trápení jiným párům, které marně touží po dítěti.

Nezbývá než se důkladně zamyslet a hledat odpověď na věčnou otázku: „Smíme všechno, co umíme?“ Nebude to jednoduché a každý z nás by se měl pokusit si na ni najít svou vlastní, osobní odpověď. S plným vědomím toho, co povolení nebo zákaz prodloužené kultivace lidských embryí přináší a čím hrozí.

A možná bychom se měli pomalu začít zamýšlet nad představou, která se zatím zdá jako vystřižená ze špatné sci-fi. Lékaři dnes dokážou udržet při životě předčasně narozené děti, které by ještě před nedávnem neměly šanci na přežití. Hranice, kdy už medicína není bezmocná, se stále posouvá k časnějším a časnějším termínům předčasných porodů. Na druhé straně je tu jasný pokrok v délce kultivace lidských zárodků.

Jak daleko je doba, kdy se „raziči“ obou biomedicínských trendů „střetnou“ a kdy bude možné kultivovat lidský zárodek od početí až do „narození“? Měli bychom na to být připravení a měli bychom vědět, jestli něco takového chceme nebo ne. A neměli bychom s hledáním odpovědi otálet. Věda postupuje ve skocích. To, co se zdá na spadnutí, nemusí přijít ani za sto let. A naopak. Co se zdá, že nepřijde dřív než za sto let, může být realitou už zítra.