Stará bruselská parta se bude bránit do posledního dechu

Kam se bude ubírat Evropská unie po brexitu? Dosavadní zkušenosti ukazují, že se planeta Brusel jen tak nevzdá, píše Martin Weiss v rozsáhlém textu v Týdeníku Echo.

Rýsují se dva přístupy, jak dál. Na jedné straně více či méně zakrývaná úleva z britského odchodu a těšení se na velký integrační úprk dopředu. Další zamknutí domovních dveří, od nichž se vyhodí klíč. Škoda krize, která přijde nazmar, abychom parafrázovali zastánce monnetovské školy evropské integrace. Minusem tohoto přístupu je, že veškerá sociologická data svědčí o tom, že nikde v Evropě žádná většina, která by si přála tento kurz, prostě není. A nejen tam.

Otevřeně tento kurz v nedávném projevu odmítl předseda Evropské rady Donald Tusk. A není úplně sám. Útoky na předsedu Evropské komise Junckera, jakého se odvážil i český ministr zahraničí, jsou zastřeným útokem na tento směr. Zdálo by se, že doba evropského heroismu skončila. Že doba volá po rozvážnějších politicích usilujících o pragmatické kroky. Takové, které plní konkrétní účel a nejsou stavebními kameny budoucího jednotného státu.

Jenže tento přístup má proti sobě sešikované obyvatele bruselské bubliny. Historie evropské integrace posledních let je historií jejich institucionálního posilování. V Lisabonské smlouvě prosadili institucionální reformy, kterými přesvědčili sami sebe, že jsou už už politiky nového evropského státu. Zejména vzrostla moc Evropského parlamentu, jemuž vládne jakási evropská obdoba Národní fronty, jež politiky nefandící úprku dopředu vytlačuje a delegitimizuje.

Po britském referendu dostáli své pověsti, ať už to byl předseda Martin Schulz, který oznámil, že vyžaduje britské oznámení o vystoupení „do úterka“, anebo Polka Danuta Hübnerová (šéfka ústavněprávního výboru EP; Radek Sikorski a Jacek Rostowski ji na legendárních odposleších z roku 2014 nazvali „starou komouškou“ a „nadutou bábou“), která prohlásila, že angličtina by měla ztratit status unijního jazyka. Angličtina je s převahou nejrozšířenější cizí jazyk, jakým Evropané mluví. Je to díky kombinaci vlivů, v němž hraje roli i USA, a rozhodně ne díky Evropské unii – kvůli ní by asi těžko koncern Volkswagen a spousty dalších evropských multinationals přijaly angličtinu jako firemní jazyk. Ale Bruselan připadne na nahodilost, že anglicky mluvící Irsko a Malta formálně nemají angličtinu jako oficiální jazyk, a uchopí ji jako příležitost vymýtit nenáviděnou angličtinu. Lze si představit lepší symbol bruselského odcizení než to, že odmítá mluvit ke svým občanům v jediném jazyce, kterému všichni aspoň trochu rozumějí?

Je třeba se obávat, že v Bruselu se myšlenky pragmatické spolupráce na mezivládní bázi – takové, jaké léta reprezentoval třeba Jan Zahradil – nedostanou ke slovu. Stará garda se jim bude bránit do posledního dechu, až se začne čím dál tím víc lidí v Evropě přiklánět k postoji, že celý ten beton nelze reformovat, že je třeba vyhodit ho do povětří.

Celý text najdete v Týdeníku Echo zde.