Na Karláku jezdíme po kapli, kde se ukrývalo svaté kopí
Týdeník Echo
Zmizelá památka na Karla IV.
Pražské tramvaje č. 22, 16, 6 a 4 drandí po těle kaple, aniž by to v cestujících zanechávalo nějaký dojem. „Co jest dole, jest i nahoře,“ jak praví tajemný Hermes Trismegistos a jeho Smaragdová deska. Prodával se tu dobytek, který se sem hnal ve stádech někdy i stovky kilometrů, třeba až z Uher. Také dříví a obilí. A tam, kde do Karlova náměstí ústí ulice Ječná, se prodávala prasata. Muselo to tady být pěkně zasviněné. Inu, Dobytčí trh, Viehmarkt… A přitom tu stála centrální kaple Svaté říše římské, na chvíli vlastně střed křesťanského světa, v níž se ukazovaly nejposvátnější předměty křesťanství. Tak to zamýšlel velký režisér posvátného, císař Karel IV., jehož jméno náměstí – ovšem až od poloviny 19. století – nese.
Je dost důvodů, proč kaple Božího Těla vzrušuje fantazii k tomu náchylných lidí, a někteří se pak snaží odkrýt její tajemství. Především je tu hlavní předpoklad: neexistuje. Zmizela téměř beze stopy, zbylo po ní pár kamenů, barokní oltář, který se ocitnul v jednom venkovském kostele na Karlovarsku (!), a samozřejmě základy, které jsou asi tři metry pod úrovní současné dlažby. Či přesněji silnice, neboť těžiště velmi netypické kaple se nachází zhruba tam, kudy dnes vedou tramvajové koleje z Ječné na Karlovo náměstí. Rozlehlá stavba o průměru asi šedesáti metrů stála právě na spojnici Ječné s pozdější Resslovou ulicí, která byla proražena koncem 18. století, ve směru na rychle se rozvíjející Smíchov na druhé straně řeky. Padla za oběť nikoli josefinismu, jak by se mohlo zdát, ale úsvitu moderní doby a jejím potřebám. Zbořena byla roku 1791 – v době, kdy ve Francii začaly cvakat gilotiny a starý věk, v němž měla ještě své místo mystika a posvátnost, definitivně odešel.
Úplně jisté není ani to, jak vlastně kaple vypadala. Její asi nejlepší, byť ne zcela jasné zobrazení nabízí tzv. Sadelerův prospekt Prahy z roku 1606. Vidíme na něm poněkud zvláštní stavbu, jakoby hrádek s centrální věží, kolem níž je jakýsi věnec menších gotických kaplí či kapliček. Podle kunsthistorika Václava Mencla měla podobu „symetrické stavby podle jedné osy“. Podle jiného, Viléma Lorence, šlo o „stavbu absolutně symetrickou podél obou os“.
Anebo je tu rekonstrukce, jež kapli vidí jako čtvercovou chrámovou loď přecházející do osmiúhelníkové věže. Obklopuje ji osmice kaplí, které kolem ní tvoří jakýsi hranatý věnec. Jako raketa obklopená osmi přídavnými motory… Šlo o chrám rozsáhlejší než většina pražských kostelů a možná to byl chrám nejpodivuhodnější. Zajímavé na něm bylo vlastně všechno, třeba i to, že pouze posledních necelých dvacet let své existence (od roku 1773) patřil pod správu katolické církve, která jej převzala po jezuitech: ti byli toho roku v habsburské monarchii zrušeni. Jak se kaple dostala do rukou jezuitů? To je také dlouhá historie… Souvisí to s univerzitou, pod niž spadala od roku 1403, takže ji jako „svou“ kapli užíval i mistr Jan Hus. Důležitou rolí prošla za husitských bouří, kdy sloužila jako jakási ideová základna. Tady husitský sněm sesadil krále Zikmunda a prohlásil ho za zemského škůdce. Tady byly provolány Čtyři artikuly pražské a tady také revoluce skončila vyhlášením Basilejských kompaktát v dubnu 1437 – za osobní účasti císaře Zikmunda. Dvě století pak kaple sloužila univerzitě, pochováváni tu byli její rektoři a významní profesoři, například Zikmundem Winterem zvěčnělý mistr Kampanus.
A komu připadla univerzita po Bílé hoře? Samozřejmě Tovaryšstvu Ježíšovu. Jezuitům, kteří si naproti v letech 1665–1678 vybudovali svůj hlavní stan, chrám svatého Ignáce z Loyoly, dominantu barokní Prahy…
