Radši poslouchat Boba Dylana
Co nového ve světě? Hrozivé zprávy z Ukrajiny, prezident Zeman se dopustil výroku, stav nábytku v kanceláři ministryně spravedlnosti se stal předmětem podrobného zkoumání – prý se kývá židle. A teď k Bobovi Dylanovi, pro jednou si člověk na začátku pracovního týdne snad může dovolit trochu toho sentimentu. Minulý týden byl vyhlášený za osobnost roku charity MusiCares, která pomáhá hudebníkům, již se dostali do nějakých vážných, třeba zdravotních potíží. Americký písničkář tam vystoupil s asi dvacetiminutovým projevem, jeho přepis koluje po sociálních sítích – občas jsou taky k něčemu dobré.
Krásná řeč. Ne snad proto, že by v ní umělec řekl něco bůhvíjak objevného, spíš v ní, někdy trochu mezi řádky, zopakoval jednoduché pravdy, jež za opakování stojí. A taky v ní, jakkoliv mluvil především o druhých, barvitě vylíčil sebe, místo, kam dospěl v tomhle bodu v čase. „Ať zůstaneš navždy mladý,“ zpívá se v jedné jeho známé písni. Konvenční představu věčného mládí Dylanova promluva nenaplňuje, jsou to slova starého muže. Obrácená do dávných časů, připomínala lidi, kteří už z tohohle světa odešli, zapomenuté písně i povzdech nad mladými kapelami dneška, které podle mistra nechápou, co je to rokenrol. Dlouze vzpomíná na zapomenutého zpěváka padesátých let Billyho Lee Reillyho, který měl jen jeden hit. Ale to někdy může stačit. Umělec, kterého proslavila jeho básnická schopnost se rozpovídá o písničce s refrénem „My girl si red hot“, slyšel ji poprvé v patnácti a fascinuje ho prý až do dneška. A člověk si ji pod vlivem Dylanova proslovu najde a pustí... a souhlasí.
Dylan v tom vystoupení taky vyjádřil jistým způsobem „starý“ pohled na sebe. Člověka, který v životě dokázal opravdu hodně, je si přitom vědomý, že za mnoho vděčí jiným, že je také článkem nějakého řetězu lidí, jež o cosi usilovali kdysi dávno, dnes a snad i v budoucnosti, dost dospělý na to, aby si uvědomil, že svět nezačíná a nekončí s ním, i na to, aby tohle jednoduché vědomí neotřáslo jeho sebedůvěrou. Jistým způsobem to je ale projev velmi mladistvý – zaujetím, snad i vášní pro písně. Co jiného by „věčné mládí“ mělo znamenat než právě tohle. Snažit se dělat něco, na čem mi záleží, bez ohledu na přibývající roky, chátrající tělo a měnící se náhled na sebe i svět. Nakonec i ta dlouhá pasáž, v níž si Dylan vyřizuje účty s podle něj nespravedlivou kritikou, jež na něj prý klade jiné nároky než na ostatní, to svým způsobem dokládá. Vždyť kdo by po všech těch letech měl mít kritiku víc „na háku“ než Bob Dylan. A ono ne. Vášeň má i ty legračnější stránky. Ve chvílích, kdy mluví o písních, které ho tak nebo onak ovlivnily, nebo se mu prostě líbily či ho naopak štvaly. Jistým způsobem taky o vztahu toho, co do sebe člověk pouští, a toho, co sám tvoří. Kdybyste taky tak často zpívali tradicionál John Henry, možná byste pak taky napsali Blowin' in the Wind.
Čtenáře ani sebe do zpěvu nutit nehodlám. Ale možná zrovna tahle jednoduchá pravda stojí za zopakování v těch dnech rozkývaných židlí a vzruchů a instantních reakcí na ně. Pokud je člověk nebude alespoň ředit něčím jiným, nic výrazně lepšího z něj nevyjde. A ani tvořit není bezpodmínečně nutno. Vlastně stačí si uvědomit, že za vší tou tříští, kterou člověk má permanentně před očima, je svět, v němž žije třeba taky Bob Dylan.
