Jak by se Václav Havel stavěl k uprchlické krizi?

Nejobtížněji překonatelný strach je úzkost, strach, který žádný konkrétní předmět nemá. Strach z neznámého. Neumíme pochopit to, s čím se nemůžeme střetnout. Každý vetřelec představuje svého druhu ohrožení. Ne proto, jaký je, ale proto, že je vetřelec. Tato biologická reakce, z evolučního hlediska původně užitečná, je v podobě xenofobie, kmenové optiky, rasových předsudků či vypjatého nacionalismu jednou z opakovaně se vynořujících překážek socializace lidského druhu.

Středoevropská reakce na současnou vlnu utečenců a přistěhovalců převážně z mimoevropských částí světa připomíná právě takovou úzkostnou reakci na neznámé. Její intenzita stoupá s mírou neznalosti, v níž je osobní zkušenost s lidmi jiné kultury, rasy či náboženství nahrazována předsudky, mýty a temnými pověstmi, vydatně přiživovanými apokalyptickou dramatizací bulvárních médií. Její extrémní tvář v podobě nenávisti, otevřeného rasismu a špatně skrývané touhy po stavění táborů obehnaných ostnatými dráty je mezi jinými výsledkem dlouhodobé tolerance k netoleranci, ať už je namířena proti lidem jiné rasy, jiného názoru či jiného přesvědčení. Není to ale netolerance slepá, nýbrž namířená právě proti lidem, kteří pro většinu z nás představují v lepším případě jen jakýsi abstraktní shluk, v tom horším zdroj ohrožení. Jak si již před patnácti lety povšiml Václav Havel, „někteří čeští politici, ale nejenom politici, jako by rozlišovali násilí, genocidu, teror a mafiánství na dvě skupiny. Na tu lepší a na tu horší. Tou lepší je ta všeslovanská a ta horší je ta muslimská.“

Teror je zavrženíhodný, ať přichází odkudkoli. Možná jsme si natolik zvykli na dennodenní výlevy hulvátství a hrubosti, často z úst vysoce postavených, že nám nepřipadá nic mimořádného na tom, když se jejich terčem stanou lidé na útěku. Mnozí z nás si přitom neuvědomí, že je na tom cosi nelidského; běženec podobně jako mrzák je příkladem lidství obnaženého ve své zranitelnosti v míře, kterou my šťastnější neznáme. Dlužíme mu přinejmenším bezprostřední pomoc, ochranu, stravu a přístřeší. Nediktuje nám to žádný zákon, nařízení nebo předpis. Je to ústřední tradice vlastní všem třem monoteistickým náboženstvím, je to jádro naší kultury, je to součást naší identity.

Je lákavé skončit tuto úvahu zde a obrátit se s plamenným morálním apelem ke spoluobčanům, v lepším případě nechápavým a v horším necitlivým. Bylo by to též v souladu s výzvami, výtkami a napomenutími, které k nám přicházejí zvenčí. Stěží bychom tím však dostáli odkazu muže, jemuž byla cizí každá ortodoxie, pro kterého zodpovědnost nebyla morální floskulí, ale každodenní žitou povinností a jehož výjimečná vnímavost a schopnost rozlišovat mu umožňovala objevovat paradoxy pod povrchem zdánlivě bezrozporné skutečnosti.

Vřava, v níž do sebe bijí xenofobní předsudky a národovecké sobectví s procítěnými projevy bezbřehého humanismu, jako by přehlušovala zdravý rozum. Stojí za to si připomenout, jak se na problémy tohoto druhu díval Václav Havel, přestože to jedné i druhé straně může trochu zkalit stereotypní obraz, který si o něm učinily.

Celý text najdete v Týdeníku Echo zde.