Cameronovi ve straně vyrostl Frankenstein. Teď se zvedá, aby sežral i jeho

Ve Velké Británii se před našima očima rozjíždí pravé politické drama. Na 23. června vypsal premiér David Cameron lidové hlasování o tom, zda zůstat v Evropské unii. Cameron dlouho vycházel z předpokladu, že většina bude hlasovat pro a že kladný výsledek nadlouho otupí euroskeptické hlasy v jeho straně i ve veřejnosti. V posledních měsících ale solidní proevropská většina vymizela a čtyři měsíce před hlasováním je náhle konec otevřený. Jaké jsou kořeny britské euroskepse? Nakolik je přiživena migrační krizí, která od léta panuje na kontinentu a jejíž průběh Britové sledují se zděšením? A nakolik k tomuto zděšení přispěla přistěhovalecká vlna ze střední a východní Evropy po roce 2004, po níž vznikl pocit, že „loď už je plná“? Tehdejší ministr pro Evropu Denis MacShane, který se na otevření britského pracovního trhu zásadně podílel, má z brexitu obavy, přesto loni napsal knihu, jejímž leitmotivem je odhad, že britský odchod z EU je dříve nebo později nevyhnutelný.

Jak byste si teď, čtyři měsíce před referendem, tipl, že dopadne?

To se v tuto chvíli nedá říct. Průzkumy dopadají různě, v některých má brexit většinu, v jiných ne. Řekl bych, že tak do poloviny května, možná až do začátku června bude nemožné předpovědět výsledek. Každopádně ale důležitý faktor je, že ministerského předsedu Camerona v podstatě každý den atakují bývalí lídři Konzervativní strany, nebo dokonce současní členové jeho vlastní vlády. To ničí jeho autoritu. Toryové jsou dnes rozhádaní způsobem, jaký jsem v životě neviděl. Je to regulérní občanská válka uvnitř politické strany, vedená před zraky veřejnosti. Jistěže všechny politické strany na světě mají svoje vnitřní rozpory, ale konzervativci byli posledních 250 let přirozená vládnoucí strana Británie i proto, že vnitřní rozpory drželi uvnitř. Dnes jsou jejich hádek plné titulní strany novin a diskusní pořady na BBC.

Mluvme teď trochu hypoteticky a předpokládejme, že Britové se rozhodnou pro odchod. Co potom bude ve zpětném pohledu hlavním faktorem, který to způsobil?

Cameron reprezentuje generaci politiků Konzervativní strany, která vstoupila do parlamentu před patnácti lety, byla celkově mnohem euroskeptičtější než generace předchozí, a Cameron a jeho přátelé těch patnáct let strávili tím, že lidem neustále říkali, že Evropská unie je špatný vynález a že jim škodí. Atakovali kvůli Evropské unii Tonyho Blaira, později jeho následovníka Gordona Browna, povzbuzovali noviny, aby proti EU vedly propagandu. Tato vlna kulminovala Cameronovým rozhodnutím slíbit voličům referendum, v té chvíli už ta jejich kampaň ve straně dávno jela vlastním životem, ve straně mu vyrostl Frankenstein protievropské politiky, kterého on sám dlouho živil a v nějakém bodě už ho nemohl úplně potlačit. Referendum je ale vždycky, nezávisle na tématu, populistická záležitost, otevřené dveře pro demagogy. Cameron byl posléze zahnán do pasti vlastním rozhodnutím vypsat plebiscit. Ten Frankenstein se teď zvedá, aby sežral i jeho.

Je možné, že by politici tak snadno mohli ponoukat noviny, aby psaly proti EU? Takovéhle věci přeci nemohou působit, pokud už nemají nějaký základ, úrodnou půdu.

Právě že to jde docela snadno, když i vlastníci těch novin jsou přirozeně proti Evropě. Když tak jako Rupert Murdoch nežijete v Británii a neplatíte v Británii daně (mediální mogul Murdoch je původem Australan, těžiště má ve Spojených státech – pozn. red.) a v evropských regulacích a daních vidíte útok na svůj osobní majetek, když se vám podaří zapřáhnout artikulované, chytré pravičáky, jako je Boris Johnson, pak s trochou štěstí vytvoříte tu správnou dávku euroskeptisicmu.

Celý rozhovor najdete v Týdeníku Echo ZDE.