Konec tabu. Eurozóna otevřeně jednala o bankrotu Řecka

Od začátku krize eurozóny před pěti lety se už mezi evropskými politiky a byrokraty vytvořil trend vypouštění zásadních informací, o nichž se nedá mluvit otevřeně, přes několik významných médií s mezinárodním dosahem. Tu roli hrají agentury Reuters a Bloomberg, britské Financial Times, americký Wall Street Journal a německý týdeník Der Spiegel. Z jejich referování o zákulisí jednání a následných propracovaných rekonstrukcí klíčových momentů dostanete docela plastický obraz, co se skutečně odehrává, který vám pomůže prorazit vrstvu oficiálních prohlášení. Ta v klíčových momentech připomínají spíš poker než výpověď o skutečném stavu věcí.

Wall Street Journal a Reuters teď přinesli zprávu, že zástupci eurozóny se vůbec poprvé na večeři v Bratislavě, kde se připravovalo čtvrteční jednání ministrů financí, vážně a otevřeně bavili o krachu Řecka a jeho odchodu z eurozóny. Už v dubnu se prý na zasedáních ministrů financí snažilo na přípravu plánu B pro krach tlačit Slovensko, Slovinsko a Lotyšsko, ale předsedající nizozemský ministr financí Jeroen Dijsselbloem je utnul.

Tehdy to bylo tabu. Dnes už zjevně není. Situace se za poslední týden, kdy Řekové nezaplatili splátku Mezinárodnímu měnovému fondu jako vůbec první vyspělá země v historii (jinak neplatilo třeba Somálsko nebo Irák), dost vyhrotila. Předseda Evropské rady Donald Tusk prohlásil, že už není čas na jednání ale na rozhodnutí. Zástupci Mezinárodního měnového fondu opustili jednání v Bruselu s prohlášením, že nikam nevedou a rozdíl v názorech je obrovský. V sobotu řecký premiér Alexis Tsipras prohlásil, že na podmínky věřitelů můžou přistoupit, když se jim odpustí část dluhů. Chová se velmi sebevědomě, protože jeho podpora doma je na historickém rekordu. Řekové zjevně jeho neústupnost oceňují.

Dochází se do momentu, kdy je zřejmě, že takhle to už nemůže dál pokračovat. Řešení pro Řecko bohužel nenabízí marxistická Syriza ani Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond. Věřitelé nechtějí odpouštět dluhy. Hlavně proto, že se bojí morálního hazardu, kdy by si to následovníci Syrizy v jiných zadlužených zemích jihu vyložili jako precedens a začali by se podle toho chovat. Jenže tím jen pokračují v intelektuálním omylu, jímž byl celý záchranný program. Řecko se z těch dluhů nikdy nedostane. Už se ukázalo, že není schopné vnitřní devalvace, což není nic jiného než drsné seškrtání platů, dávek a důchodů, jakým prošly třeba pobaltské země. Teď už evropští politici drží tvrdou pozici jen kvůli té hrozbě morálního hazardu. Všichni ví, že Řecko se není schopné s takovou zátěží při své slabé ekonomice vůbec probrat. Odepsání dluhů uvnitř eurozóny by byl ale precedensem, o němž nikdo netuší, co by s měnovou unií udělal.

Jestli nakonec dají přednost dohodě před bankrotem, bude to dohoda o rozložení splátek řeckých dluhů do velmi dlouhého období. Což fakticky znamená odpis, jen to tak nevypadá. Jenže proti tomu musí stát alespoň nějaký rozumný scénář na prosperitu země. A ten Syriza nenabídla. Chce startovat ekonomiku jen vyššími vládními výdaji, přijímá další tisíce státních zaměstnanců.

I když se teď nějak uplácá dohoda, na podstatě problémů to nic nemění. Řecko je rozložená země, která si na svou životní úroveň není schopná vydělat. Debata o bankrotu se dřív nebo později vrátí.

Je dobře, že se už špičky eurozóny mentálně posunuly do bodu, kdy odchod Řecka připouští. Zároveň s tím začnou ale jistě velmi rychle přemýšlet, jak přes řecký krach udržet příběh o atraktivní eurozóně. Na něm velmi záleží hlavně Německu. Jak zvýšíte atraktivitu klubu po karambolu? Tím, že ukážete, že je stále žádoucí a hrnou se do něj noví adepti.

Krach Řecka se nás může týkat víc, než si myslíme. Ekonomika nám nyní roste skoro nejrychleji v unii. Máme rekordně nízkou nezaměstnanost. Plníme téměř všechny podmínky pro přijetí eura. Takže se vůbec nedá vyloučit, že němečtí politici začnou polehoučku zpracovávat lavírující Sobotkovu vládu, abychom o vstupu začali vážně uvažovat. Slušnou imunitu nám naštěstí dává fakt, že skoro osmdesát procent lidí euro podle průzkumů odmítá a vláda si nedovolí jít proti jejich vůli.