3 Nobelova cena za mír

Znásilnění střelbou skrz genitálie, zasunutí nože... Čerstvý nobelista popisuje válku

TÝDENÍK ECHO

Nobelovu cenu za mír pro rok 2018 získali konžský lékař Denis Mukwege a aktivistka irácké komunity jezídů Nadja Muradová. Oznámil to dnes norský Nobelův výbor. Při té příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který Denis Mukwege poskytl Týdeníku Echo. Rozhovor vyšel 22. května 2015.

Na večer 1. května vpadlo 60 ozbrojených mužů do vesnice. Do ranních hodin tu kromě plenění znásilnili 127 žen ve věku od 14 do 70 let. Že jste tu zprávu nezaznamenali? Jak by taky ano, stalo se v Kongu, ve dvacet let sužovaném regionu Kivu. A střední Afrika je místem, které poutá jen velmi málo pozornosti, navzdory tomu, co se tu odehrává dnes a denně. Masové znásilňování tu není nic nového. A není ani africkou specialitou. V bosenské válce šokovalo svět. Během rwandské genocidy se stalo jejím „vedlejším produktem“. V posledním roce se na něj upřela pozornost díky zvěrstvům Islámského státu. Ale v Kongu je na denním pořádku už dvě desítky let. Bez většího zájmu světa.

Jedním z těch mála lidí, kteří se proti této válečné strategii a zbrani, jak tyto systematické brutality sám nazývá, hlasitě ohrazují, je lékař Denis Mukwege. Specializuje se právě na pomoc hromadně znásilňovaným ženám ve své nemocnici Panzi ve městě Bukavu na břehu jezera Kivu. Jeho rukama prošlo tisíce pacientek. Laureát Sacharovovy ceny za rok 2014 a několikanásobný kandidát na Nobelovu cenu míru poskytl rozhovor Týdeníku Echo během bruselského pokračování festivalu Jeden svět, jehož byl hostem.

Svět je propojený a to, co se děje v Kongu, by mělo zajímat všechny. Zoufalí lidé utíkají do Evropy a vy už to tady cítíte během imigrační krize, tvrdí konžský gynekolog Mukwege.

V lékařském povolání je patrně mnoho jiných, prestižnějších specializací. Proč jste se rozhodl věnovat právě problematice znásilněných žen?

Nemůžu říct, že jsem se rozhodl. Ale když jsem založil nemocnici, můj cíl byl pomoct těhotným ženám, aby rodily v dobrých podmínkách. Když jsem však přijal první pacientku, tak ta nepřišla porodit, ona byla znásilněna. A to znásilněna střelbou skrze genitálie. Musel jsem udělat to nejlepší, co se dalo, abych jí pomohl. V té chvíli jsem to viděl jako ojedinělý případ, ale bohužel ne. Byla to součást velmi dlouhé historie od roku 1999, během druhé konžské války (1998 až 2003, označuje se také jako Africká světová válka či Velká africká válka. Zapojilo se do ní devět afrických států a desítky ozbrojených skupin. Podle odhadů si vyžádala 2,5 až 5 milionů obětí. Šlo o nejkrvavější konflikt od 2. sv. války – pozn. red.). Byl jsem v Kongu už i dřív během války, ale nikdy jsem neviděl nic takového. Až tehdy, ženy znásilněné a se zničenými genitáliemi.

Existuje vůbec nějaká metoda, jak se s tím ženy mohou vypořádat? Jedna věc je fyzické zranění, ale co trauma?

Víte, musí se to brát v kontextu války. A tady se znásilnění používá jako válečná zbraň. Pachatelé používají jakékoliv nástroje a způsoby, aby ponížili, dehumanizovali, aby na své oběti uvalili co největší hanbu. Když začnete léčit, samozřejmě fyzická zranění, to je to první, to, čeho se můžete dotknout. Ale když je vyléčíte, nastává skutečná výzva: pomoct těm ženám obnovit jejich mentální zdraví. Většina z nich má velmi vážné trauma, a to bohužel nejde léčit fyzicky. Byly znásilněné před svým manželem, svými dětmi, sousedy. A trauma je ta nejobtížnější věc, s níž je třeba se vypořádat. Některým ženám to trvá několik měsíců, ale jiným to může zabrat i roky, než to překonají. A může to být dokonce i horší. Protože když se jim z toho znásilnění narodí děti, pak je to trauma může pronásledovat i celý život. Od chvíle, co se takové dítě narodí, vidíte reakce okolí. Samozřejmě že je to dítě nevinné, ale pro ženy přichází další fáze traumatu. Ať už že jim samotným to dítě připomíná, co se stalo, nebo právě kvůli reakcím okolí

Víte, to si moc nemyslím. Podívejte se třeba právě na Belgii, to je výborný příklad. Máte tu stát se třemi různými národy, máte tu Valony, Vlámy i Němce. A ano, to, jak ten stát vznikl, dnes může vytvářet problém, ale ten se dá řešit. Nemůžete říct: tohle je problém navěky. Musíte ho řešit. Podívejte, v Kongu máme zhruba 420 kmenů. Když dáte každému kmeni vlastní stát, možná tu bude sto válek. Takže je tohle řešení? Nemyslím. My opravdu musíme lidi stmelovat. Z Evropy jsem se naučil mnoho věcí a tady se k tomu vracím. Těch vašich 70 let bez války je výsledkem toho, že jste se dali dohromady. A to je důležité i pro Afriku.

Ano, ale právě teď vidíme vážnou krizi na Ukrajině a s Ruskem. A nezdá se, že by EU věděla, jak situaci řešit…

No a vidíte. Představte si, že by Ukrajina byla součástí EU. Myslíte, že by to pak bylo stejné? Nemyslím. Já dnes věřím v země, které jsou silné, mají silné obyvatelstvo, silnou ekonomiku a samozřejmě dostatečný prostor. Všechny ty nově probouzející se země, Čína, Indie, Brazílie, jsou takové. A samozřejmě Evropa. Musíme přece pochopit, že fungovat dohromady dává mnohem větší sílu než být rozdělení. To platí pro Evropu stejně jako pro Afriku. A když u nás máme těch více než čtyři sta kmenů, tak se musíme sjednotit, pokud chceme přežít. A pokud chceme být rozděleni, tak nakonec budeme mít kmeny, které budou patřit jiné zemi. Takže nevím, co nám to rozdělení přinese. Myslím, že musíme naše dědictví překlenout a posunout se dál.

Když se podíváme na posledních dvacet let: genocidy, války… Co Afrika dělá špatně?

Budoucností Afriky je vidět budoucnost v pozitivním světle. A abychom toho dosáhli, potřebujeme být víc propojení, víc spolupracovat, podporovat jeden druhého. Protože válkou získáme všichni jen jednu věc, a tou je destrukce. Je mi moc líto, co se teď děje v Burundi (nepokoje a neúspěšný pokus o puč – pozn. red). Všichni víme, že to, co se stalo v roce 1993 v Burundi (občanská válka a masové vraždění – pozn. red.), byl jen začátek, následovala Rwanda a Kongo a to, co se děje v Kongu dnes. Dvacet let poté řešíme pořád stejný problém. Válka není řešení, válka je ničení. Afrika by to konečně měla pochopit.

A řešení má přijít z Afriky?

Řešení může přijít z Afriky, ale jsem přesvědčen o tom, že rovněž obyvatelé Evropy by měli pochopit, že mír zde u vás musí znamenat mír všude. Nemyslím si, že můžete budovat mír a zůstávat si se svým mírem na izolovaném ostrově. Mluvíme o imigraci a ta je teď v Evropě velkým problémem. Na konci bude na Evropu tak velký tlak, jak sem všichni budou chtít přijít, na tento ostrov míru… Ale ‑ máte dost prostoru? Máte dost síly pojmout různé kultury? Nemáte. Vy mě přijmete jako turistu, když přijedu na týden. Ale když tu budu chtít být rok? To mě nebude žádat, abych tu začal žít, jako tu žijete vy.

Je jediná možnost, jak se s tím vypořádat: musíme budovat mír. A mír je možný. Třeba válka v Kongu ‑ to teď není válka mezi kmeny, válka mezi náboženstvími, mezi fanatiky, to je prostě jen válka o kontrolu nad přírodními zdroji. Takže si myslím, že by například Evropa mohla přispět k zastavení těchto věcí. Protože Evropa ponese důsledky; vše, co začne v Kongu, skončí tady… Sám to vidím. Byl jsem v Evropě před dvaceti třiceti lety a teď a vidím ty rozdíly, které způsobila imigrace. A ten tlak na Evropu je obrovský.

Propojený svět…

Ano, všichni jsme propojení. Ale nemyslím si, že jediné propojení má být v obchodě, v tom, jak vydělat peníze, jak generovat zisky… Musíme být propojení rovněž v míru, lidských právech. A když budeme mít všichni mír, tak každý může zůstat ve své zemi a věnovat se byznysu a tak dál. Ale když máte válku, jak chcete dát naději mladým lidem v zemi, kde jsou zabíjeni jejich rodiče, kde není práce, kde nic nefunguje? To se pak jeví jako jediná možná cesta přijít sem. Ale přijít sem není řešení, to jen vytváří problémy tady.

í. A tohle vidím jako to nejsložitější.

Společnost to tedy bere jako stigma?

Víte, to je těžké říct. Protože stigma rovněž přechází na to dítě, zvláště když je matka vypovězena ze své vlastní rodiny. A to se děje nejčastěji proto, že ji obviňují, že má dítě s takzvanými nepřáteli. A oba – matka i dítě – jsou pak vypovězeni a zachází se s nimi stejně. Což je smutné, protože dítě s tím nemá nic společného. Ono přece nikdy nežádalo, aby přišlo na svět tímto způsobem. Ale bohužel takové dítě nikdo nechce. Často se stává, že i většina komunity pak na něj pohlíží jako na hadí dítě. Nazývají ho takovými jmény. A to je smutné.

Potrat není v takovém případě řešením?

Potrat zákon zakazuje. Když to uděláte, můžete být odsouzen na pět až 25 let vězení.

Takže postižené ženy nemají žádnou šanci, jak se nechtěného dítěte před narozením zbavit?

Pokud přijdou do nemocnice do 72 hodin od znásilnění, můžeme jim dát prášky, ale to je jediné, co můžeme udělat. Ale pokud byste chtěl přistoupit k potratu, stává se, že dokonce i policie vás varuje, že můžete být obžalován.

Jak společnost v Kongu vnímá znásilnění obecně, tedy i v dobách míru, je to stejné? Dějí se podobné věci?

Ne, ne, pracoval jsem jako lékař patnáct let před válkou a s ničím takovým jsem se nikdy nesetkal. Nikdy předtím jsem třeba neviděl dvanáctileté dítě znásilněné a se zcela poničenými genitáliemi. Nebo znásilnění střelbou skrze genitálie. Nebo zasunutí nože či bajonetu do pochvy. Tohle všechno se děje ve válce. A to musí být jasně řečeno. Když vidíte, jak se znásilnění používá v různých konfliktech po světě, svět by měl povstat, povstat proti tomu, aby se znásilnění používalo jako válečná zbraň. Protože nyní vidíte, jak se podobné věci dějí v Sýrii. Jak se tam používají například proto, aby se zničily kapacity milice bojovat. Když víte, že vaše žena je v držení cizích vojáků, kteří ji znásilňují, a neustále se vám dere na mysl, co s ní dělají, pak není lehké bojovat. Někteří lidé to vidí jen jako otázku sexu. To ale není otázka sexu, to je válečná zbraň, válečná strategie, jak mentálně zničit nepřítele.

Něco podobného jsme mohli vidět i v Evropě, před dvaceti lety se to dělo v Bosně…

Ano, přesně tak. Ženy z Bosny byly na návštěvě mojí nemocnice a my byli u nich. Tam se odehrávalo přesně to samé. Znásilnění se používalo jako nástroj války, moci, že my si můžeme dělat cokoliv, co se nám zlíbí, že vy jste nic. Dělo se to v Kolumbii, v Bosně, teď v Iráku, v Sýrii, děje se to v Africe. Jde o velmi rozšířenou válečnou zbraň. A my bychom se tomu měli opravdu zřetelně postavit, protože to popírá naši vlastní lidskost.

Když mluvíte o válečné zbrani, patrně nejde jen o bezuzdné řádění, ale o zločiny páchané na základě rozkazů…

Když mluvíte s ženami z Bosny, víte, že se vydávaly zcela jasné rozkazy, aby se to dělo. A když se podíváte na moji zemi – když je za jedinou noc znásilněno více než dvě stě žen? Že by se to dělo bez rozkazu? Je to opravdu strategie, nejen válečná zbraň, ale rovněž strategie. Když znásilníte za jednou noc dvě stě tři sta žen, tak už to musíte organizovat: jak to provedeme, jak je znásilníme, jak ukážeme veřejnosti, co děláme… Samozřejmě jsou případy, kdy se to odehrává spontánně, ale naprostá většina se děje na základě rozkazů, a dokonce jsou na to ti mladí chlapci cvičeni.

A to je mimochodem dnes další problém v Kongu, když všichni ti muži z ozbrojených skupin přijdou zpět do normálního života. Oni začali válčit jako dvanáctiletí chlapci a teď je jim dvacet. A mají úplně vymyté mozky, věci dělali zcela automaticky. A na to potřebujete trénink, strategii, rozkazy, vědět, jak dělat věci, aby to mělo co nejsilnější dopad. Jinak po znásilnění přece není třeba pálit, po znásilnění není třeba střílet, po znásilnění není třeba strkat bajonet… Všechny tyhle šílené věci se dějí, aby šířily strach u takzvaného nepřítele.

Po genocidě ve Rwandě v roce 1994, jíž svět jen přihlížel, začalo mezinárodní společenství říkat to samé co po holocaustu s šesti miliony zavražděných Židů: už nikdy více. Pak přišla první a vzápětí tzv. druhá konžská válka s několika miliony mrtvých. To se ovšem stalo prakticky bez většího zájmu světa…

To je prostě hanba pro svět. A já se ptám, když mluvíte o těch šesti milionech, už nikdy více? Jen 70 let poté se to děje znovu v Kongu. A všichni můžeme schovat své tváře a dělat, že to neslyšíme a nevidíme. Myslím, že bychom si měli položit otázku: Jaký je význam slov „už nikdy více“?

V Kongu, a zvlášť vašem regionu Kivu, tohle všechno pokračovalo různými vzpourami a povstaleckými skupinami. Teď se ale podle zpráv z médií zdá, že je ve vaší zemi relativní klid. Je tomu tak?

Ne, právě jsem dostal informaci, že došlo k zabíjení ve městě Beni v oblasti Kivu. Tam se to děje poslední rok každý týden. Dennodenně jsou lidé zabíjeni bez důvodu. A nekoná se žádné vyšetřování, nedělá se nic pro to, aby se to zastavilo. To je, jak říkám, prostě hanba. Máme informaci, že za tím stojí hnutí zvané ADF-NALU. Ale mně se tomu prostě nechce věřit, protože ADF-NALU je povstalecké hnutí z Ugandy, islamističtí rebelové z Ugandy… Ale proč zabíjejí v Kongu? Takže to je velká otázka.

Jak vnímáte roli Rwandy, která po genocidě pomohla rozpoutat konžské války, protože se ve vaší zemi skrývali mnozí pachatelé masového vraždění? Její angažování přitom pokračuje dál, podporovala různé povstalecké skupiny v Kongu…

Ano. Víte, někdy mám pocit, že pokud se něco stane vám, neměli byste dopustit, aby se to samé dělo jiným. Věci, které způsobily bolest vám, nemůžete dělat jiným. A pokud nejste schopni takovou základní věc pochopit, pak je mi líto.

V říjnu 2012 jste přežil pokus o atentát, co se tehdy vlastně stalo?

Byl jsem pozván Valným shromážděním OSN, abych přednesl projev o tom, co se děje. Že to není akceptovatelné a že všichni sdílíme společnou humanitu a jak to, co se děje v Kongu, může procházet bez jakékoliv akce na mezinárodní úrovni, která by se to pokusila zastavit. A s tímhle vzkazem jsem se i vracel domů. Sám jsem se trochu bál, ale nenapadlo mě, že věci zajdou až tak daleko, že se mě někdo pokusí zabít. Ten stejný den, co jsem se vrátil, jsem byl napaden ve svém domě a zabili jednoho z mých lidí. Dodnes nevím, kdo to byl. Neproběhlo žádné vyšetřování. Vím jen jedno: že jsem měl projev, v němž jsem řekl, že lidé, kteří znásilňují a ničí ženy, by měli být zatčeni a obžalováni. Nemůžeme bojovat s těmito barbarskými činy bez spravedlnosti. Je to jediná cesta, jak bojovat s touto nečistotou. Jak chcete zastavit násilí, když není spravedlnost?

Po té nešťastné události jste odjel do exilu do Evropy, ale za několik měsíců jste se vrátil. Prý se na vás složily vaše pacientky, abyste přijel zpět.

To bylo báječné. To mě tehdy opravdu dohnalo až k slzám. Když si představíte, jak se ženy, které žijí za něco málo přes jeden dolar denně, rozhodnou, že mi nejenže zaplatí letenku, ale rovněž chtějí zajistit bezpečnost mého domu, tráví tam noc co noc a organizují se… Každý večer jsem tam viděl dvacet žen, které hlídaly. Víte, když začaly vybírat ty peníze, tak jsem prostě neměl jinou možnost než se vrátit. Nemusel jsem se dvakrát rozhodovat, bylo to tak dojemné. To, že jsem v Kongu dnes, je jejich zásluha.

Rozhovor vedeme v Belgii. V zemi, jíž Kongo patřilo jako kolonie. Král Leopold II. ho před více než sto lety měl chvíli dokonce jako své takřka soukromé území. Tehdy, v letech 1885‑1908, v tzv. Svobodném státě Kongo zahynulo a bylo povražděno při drancování surovin až 10 milionů lidí. Má cenu se o tom ještě dneska bavit?

Myslím, že se musíme posunout a soustředit se víc na budoucnost. Teď čelíme aktuální situaci, takže pojďme řešit, co se děje teď. Bavili jsme se tu o šesti milionech, ale teď to může být dokonce ještě víc, protože každý den jsou zabíjeni lidé, bez důvodu. Ano, minulost spojená s Belgií znamená, že máme společný příběh. Myslím, že potřebujeme, abychom si pořádně sedli a snažili se najít řešení, jak vybudovat lepší budoucnost. A pokud se nám to společně povede, pak to může pomoci i příštím generacím, aby pochopily, co se stalo v minulosti ‑ a například i v Evropě. Tady právě slavíte 70 let od konce druhé světové války, míru. Ale ten mír byl vybudován na usmíření, odpuštění a procesu politické a ekonomické integrace ‑ a to je přece pozitivní. A ovšem abyste toho stavu dosáhli, tak si musíte sednout a říct, co všechno se stalo, a stejně tak si musíte říct, jakým směrem se chcete ubírat. To by se mělo dít i dnes. Ano, třeba Belgičané mohou namítnout: My už s tím nemáme nic společného, tohle se nás dávno netýká. Ale může tu v regionu přijít druhá, třetí, čtvrtá genocida… Dávat ruce pryč zkrátka není řešení.

Takže na nějakou historickou determinaci nevěříte? Kolonialismus vytvořil nové umělé státy, rozdělil společnosti…

Víte, to si moc nemyslím. Podívejte se třeba právě na Belgii, to je výborný příklad. Máte tu stát se třemi různými národy, máte tu Valony, Vlámy i Němce. A ano, to, jak ten stát vznikl, dnes může vytvářet problém, ale ten se dá řešit. Nemůžete říct: tohle je problém navěky. Musíte ho řešit. Podívejte, v Kongu máme zhruba 420 kmenů. Když dáte každému kmeni vlastní stát, možná tu bude sto válek. Takže je tohle řešení? Nemyslím. My opravdu musíme lidi stmelovat. Z Evropy jsem se naučil mnoho věcí a tady se k tomu vracím. Těch vašich 70 let bez války je výsledkem toho, že jste se dali dohromady. A to je důležité i pro Afriku.

Ano, ale právě teď vidíme vážnou krizi na Ukrajině a s Ruskem. A nezdá se, že by EU věděla, jak situaci řešit…

No a vidíte. Představte si, že by Ukrajina byla součástí EU. Myslíte, že by to pak bylo stejné? Nemyslím. Já dnes věřím v země, které jsou silné, mají silné obyvatelstvo, silnou ekonomiku a samozřejmě dostatečný prostor. Všechny ty nově probouzející se země, Čína, Indie, Brazílie, jsou takové. A samozřejmě Evropa. Musíme přece pochopit, že fungovat dohromady dává mnohem větší sílu než být rozdělení. To platí pro Evropu stejně jako pro Afriku. A když u nás máme těch více než čtyři sta kmenů, tak se musíme sjednotit, pokud chceme přežít. A pokud chceme být rozděleni, tak nakonec budeme mít kmeny, které budou patřit jiné zemi. Takže nevím, co nám to rozdělení přinese. Myslím, že musíme naše dědictví překlenout a posunout se dál.

Když se podíváme na posledních dvacet let: genocidy, války… Co Afrika dělá špatně?

Budoucností Afriky je vidět budoucnost v pozitivním světle. A abychom toho dosáhli, potřebujeme být víc propojení, víc spolupracovat, podporovat jeden druhého. Protože válkou získáme všichni jen jednu věc, a tou je destrukce. Je mi moc líto, co se teď děje v Burundi (nepokoje a neúspěšný pokus o puč – pozn. red). Všichni víme, že to, co se stalo v roce 1993 v Burundi (občanská válka a masové vraždění – pozn. red.), byl jen začátek, následovala Rwanda a Kongo a to, co se děje v Kongu dnes. Dvacet let poté řešíme pořád stejný problém. Válka není řešení, válka je ničení. Afrika by to konečně měla pochopit.

A řešení má přijít z Afriky?

Řešení může přijít z Afriky, ale jsem přesvědčen o tom, že rovněž obyvatelé Evropy by měli pochopit, že mír zde u vás musí znamenat mír všude. Nemyslím si, že můžete budovat mír a zůstávat si se svým mírem na izolovaném ostrově. Mluvíme o imigraci a ta je teď v Evropě velkým problémem. Na konci bude na Evropu tak velký tlak, jak sem všichni budou chtít přijít, na tento ostrov míru… Ale ‑ máte dost prostoru? Máte dost síly pojmout různé kultury? Nemáte. Vy mě přijmete jako turistu, když přijedu na týden. Ale když tu budu chtít být rok? To mě nebude žádat, abych tu začal žít, jako tu žijete vy.

Je jediná možnost, jak se s tím vypořádat: musíme budovat mír. A mír je možný. Třeba válka v Kongu ‑ to teď není válka mezi kmeny, válka mezi náboženstvími, mezi fanatiky, to je prostě jen válka o kontrolu nad přírodními zdroji. Takže si myslím, že by například Evropa mohla přispět k zastavení těchto věcí. Protože Evropa ponese důsledky; vše, co začne v Kongu, skončí tady… Sám to vidím. Byl jsem v Evropě před dvaceti třiceti lety a teď a vidím ty rozdíly, které způsobila imigrace. A ten tlak na Evropu je obrovský.

Propojený svět…

Ano, všichni jsme propojení. Ale nemyslím si, že jediné propojení má být v obchodě, v tom, jak vydělat peníze, jak generovat zisky… Musíme být propojení rovněž v míru, lidských právech. A když budeme mít všichni mír, tak každý může zůstat ve své zemi a věnovat se byznysu a tak dál. Ale když máte válku, jak chcete dát naději mladým lidem v zemi, kde jsou zabíjeni jejich rodiče, kde není práce, kde nic nefunguje? To se pak jeví jako jediná možná cesta přijít sem. Ale přijít sem není řešení, to jen vytváří problémy tady.

Denis Mukwege (*1955) je konžský lékař a mezinárodně uznávaný odborník na léčbu žen po hromadném znásilnění. Ve své nemocnici v Bukavu léčil tisíce žen, které se staly obětí války a řádění povstalců. V roce 2012 přečkal pokus o atentát, poté se na několik měsíců odebral do evropského exilu. Pacientky se mu však složily na letenku a „přiměly“ ho k návratu. V roce 2014 získal Sacharovovu cenu, kterou uděluje Evropský parlament za obranu lidských práv. Je držitelem skoro dvou desítek dalších ocenění. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu míru. Norský Nobelův výbor 5. října oznámil, že Nobelovu cenu za mír pro rok 2018 získali Mukwege a aktivistka irácké komunity jezídů Nadja Muradová.
Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.