Hra o velké resorty. Kde přistane Věra Jourová

Přirozeně nás na příští Evropské komisi zajímá hlavně, v jakém portfoliu přistane Věra Jourová. Doprava a kosmonautika by jistě nebyly tak tragické jako řekněme komisariát pro mládež a jazyky. Ale zajímavější v tabulce komisařů, kterou včera, pár dní před rozhodujícím summitem EU, zveřejnily Financial Times, jsou tzv. velké resorty.

Pokud se spekulace tohoto o dění v Bruselu obvykle dobře informovaného listu potvrdí, stojí za pozornost jméno Günthera Oettingera. Tento dosavadní komisař pro energetiku by se stal komisařem pro hospodářské a měnové záležitosti. O jmenovaný post se sváděla v kuloárech několik týdnů bitva. Francie a pár dalších států jihu si představovaly, že se „měnovým“ komisařem stane Pierre Moscovici. Německo o něčem takovém nechtělo slyšet. Připravovaly se dokonce záložní varianty, že pro případ katastrofy (Moscovici měnovým komisařem) se mu nadřadí nějaký viceprezident komise, který by současně byl rozpočtový jestřáb.

Proč takové manévry zrovna u komisariátu pro hospodářství a měnu? Práce tohoto komisaře sestává poslední čtyři a něco let, po které už trvá krize eurozóny, hlavně ve vymáhání rozpočtové disciplíny. Moscovici je ministrem financí ve Francii, která porušuje dohodnutá rozpočtová pravidla už od roku 2008. Pokud by se tento aktér rozpočtové laxnosti stal vymahačem pro celou Evropu, nevymůže už v eurozóně asi nikdy nikdo nic.

Ovšem fronta těch, co jsou znepokojeni pokračující stagnací eurozóny, se rozšiřuje a spořivá kancléřka Angela Merkelová je teď osamocenější. Před dvěma týdny od ní zřejmě dezertoval i šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, když se nechal slyšet, že by vlády eurozóny měly provádět „podpůrnou fiskální politiku“.

Není příliš pravděpodobné, že mocná Paříž, ačkoliv by si to zasloužila, dostane od komise pokutu za rozpočtovou nekázeň, a s Moscovicim tuplem ne. Odevzdat Francouzům v této chvíli komisariát na vymáhání disciplíny v eurozóně by ale od Merkelové bylo jako do mikrofonu v rádiu říct, že to vzdala.

Co je v tuto chvíli lepší, jestli uvolnit politiku státních výdajů, rozvolnit monetární politiku ECB, nebo se proškrtávat k růstu, o to se vede velký spor. Výmluvné je, že po této linii probíhá už pátým rokem. Kolem eurozóny vesměs ekonomika žije nebo ožívá (dokonce i v České republice, ale coby hlavní referenční bod pro eurozónu slouží rychle rostoucí Velká Británie). Naopak jih Evropy je už pátým rokem sužován zrůdnou nezaměstnaností. To, že se o něčem téměř nepíše, bohužel neznamená, že by kvůli nezájmu ciziny přestala existovat.

Tyto boje za oponou jakoby mimoděk dokazují, že několik měsíců staré řeči evropských politiků o tom, že krize eurozóny je už překonána, byly spíš vroucí přání než popis skutečné ekonomiky.

Kdyby Merkelová věřila svému vlastními oficiálnímu optimismu, asi by ji tolik nepálilo, že vedoucí komisařství pro měnu nemá zuby, s nimiž by prosadil disciplínu v krizových státech.