Záblesky pudu sebezáchovy se vrací do Evropy

Končící rok byl pro Evropu v mnoha ohledech rokem rozkladu. Podobenství s pádem Říma se objevovalo docela často. Celkem oprávněně. Nemohoucnost evropských elit rozhodovat a úniky k pseudořešením, v lepším případě pro chvíli a koupení času, v horším jen pro ošálení domácího publika, vytvářely skoro nepřetržitou sérii. Začalo to krizí Řecka, kdy se po ostrém konfliktu Německa a spol. s marxistickou vládou v Aténách zase jen za pár desítek miliard euro koupil čas.

Pak přišla existenčně mnohem vážnější migrační krize, v níž Evropská unie rezignovala na ochranu vnější hranice. Kontinentem se za pasivního přihlížení elit v čele s ženou roku časopisu Time, německou kancléřskou Angelou Merkelovou, hrnuly bez jakékoliv kontroly stovky tisíc lidí. Evropa proti tomu nedokázala nic zásadního udělat. Proti převaděčům se navzdory všem deklaracím nezasahuje. Jejich lodě se nepotápějí. Jedinou odpovědí byl proti vůli Česka, Maďarska a Slovenska silou protlačený plán na přerozdělování migrantů. Nefunguje. Z ohlášených 40 tisíc migrantů z Řecka a Itálie bylo přerozděleno 224. Ochranu vnější hranice schengenského prostoru nikdo nevymáhá. Kdyby vymáhal, v Řecku vládnoucí marxisté už by tu hranici museli začít chránit. Nebo by s nimi už někdo musel začít tvrdě jednat o odchodu ze Schengenu.

Jediným výsledkem jsou obnovené hraniční kontroly na vnitřních hranicích. A falšování reality. Server Politico přinesl zprávu, že šéf kabinetu předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera záměrně posílal členským zemím nepravdivá čísla o přílivu migrantů. Sedmnáctého prosince hlavám států napsal, že „díky úsilí Turecka“ klesl počet nově příchozích v týdnu od sedmého do třináctého prosince z říjnových 52 249 na 9 093. Interní dokumenty komise, které Politico získalo, přitom ukazují úplně jiná čísla. 27 093. Trojnásobek toho, co Juncker tvrdí členům EU. Více než polovinu říjnového vrcholu, což se dá přičíst spíš zimě než úsilí Turecka. Motivem manipulace s čísly byla nejspíš touha zatlačit za zrychlení přerozdělování dalších 160 tisíc migrantů z táborů v Turecku. To je Junckerova osobní iniciativa, s níž přišel už v září. Proti omezení migrační vlny se fakticky neudělalo vůbec nic.

To je největší výzva Evropy pro příští rok. S ní souvisí další: udržení Velké Británie v Evropské unii. Jednou z hlavních událostí roku bude nejspíš referendum o setrvání Londýna. Premiér David Cameron ho slíbil uspořádat do roku 2017. Jenže právě na tento rok vychází špatná politická konstelace. Už v květnu budou prezidentské volby ve Francii. Na podzim jdou pak volit Němci. To všechno by rozhodování Britů mohlo ovlivnit, proto bude Cameron spěchat, aby to stihl už v roce 2016. Do té doby chce vyjednat reformu Evropské unie, aby byla pro čím dál nespokojenější Brity přijatelnější. Klíčovým požadavkem je na čtyři roky omezit daňové bonusy pro špatně placené zaměstnance, kteří přijdou z jiných zemí EU do Británie. Ty bonusy jsou fakticky sociální dávky pro ty, kdo si alespoň něco vydělají. Když je plat nižší než výška bonusu, stát rozdíl dorovná.

Na posledním summitu před Vánocemi s tím Camerona, hlavně pod tlakem zemí střední Evropy v čele s Polskem, odmítli. S odkazem na to, že je to diskriminace. Teď se ale podle deníku The Daily Telegraph objevily z diplomatických kruhů zprávy, že francouzský prezident a německá kancléřka už se dohodli na kompromisu. Cameronovi jsou připraveni vyjít vstříc a dovolí mu snížit sociální bonusy. Na tři roky místo čtyř, které původně žádal. To je výrazný ústupek. Zjevně při vědomí, že odchod Británie z Evropské unie by byl obrovským krokem k jejímu rozkladu. Spolek, který opouští úspěšní a rozumní, se vždycky dostává na šikmou plochu. Merkelová s Hollandem si zjevně uvědomují, že britské riziko je velmi vysoké. Proto jsou ochotni přistoupit na změny, o nichž se ještě před pár měsíci odmítali vůbec bavit.

Je to po dlouhé době první záblesk návratu pudu sebezáchovy a realismu do Evropy. Na první pohled to, zvlášť po neustálém a nespravedlivém peskování Poláků a Maďarů kvůli jejich vnitřní politice, může působit jako odepsání zájmů chudších zemí střední Evropy. V rozhodujících chvílích je ale potřeba pochopit, co je skutečně podstatné. A tady se hraje o mnohem víc než o sociální dávky.