Nové svědectví o Kafkovi: proč rád plaval, co vyčítal otci

Od roku 1966 visí na domu přitisknutém ke staroměstskému kostelu svatého Mikuláše pamětní deska se štíhlou černou hlavou a českým nápisem, který sděluje, že se tu roku 1883 narodil spisovatel Franz Kafka.

Jak známo, je to trochu mystifikace. Dům, v němž se Kafka narodil, bývalá barokní prelatura Strahovského kláštera, sekularizovaná za Josefa II. a proměněná na činžovní dům, v němž si před několika měsíci najali pokoje novomanželé Kafkovi (svatbu měli roku 1882), byl stržen v roce 1897 a nový dům, na němž je ona deska připevněna, postaven pak v roce 1902.

Není to tedy ten dům, ale je to ono místo. Chtělo by se říct, tak je to u Kafky s lecčíms. Jeho rodný dům, ve kterém žil jen první půlrok života, se stal obětí asanace, té obrovské stavební likvidační akce, která v průběhu patnácti let zcela změnila ráz Starého Města. K plánu, který neměl, co se rozsahu týče, v Evropě obdoby, přistoupila tehdy už česká (Češi zvítězili díky změně volebního kvora právě v roce Kafkova narození) radnice několik let po Kafkově narození – návrhy padaly právě od roku 1883, konkretizovaly se koncem 80. let a asanační zákon byl přijat v roce 1893.

Pak se začalo bourat – a stavět. Bestie, jak napsal ve slavném pamfletu Vilém Mrštík, zvítězila. Až na několik historických staveb (především synagog) a části hřbitova zmizelo celé židovské město, ve kterém však již moc Židů nežilo – po zrušení ghetta v roce 1848 se většinou přestěhovali na lepší adresy, a do jejich domů se nastěhovala chudina – a také kriminální spodina. Výrazně se proměnila i podoba Staroměstského náměstí, které do té doby skutečně bylo uzavřeným rynkem – německy Altstädter Ring.

Kafkovo dětství a kus mládí se tedy odehrává na dohled obrovského staveniště, které zasahuje těsně do míst, kde jeho rodiče v rychlém tempu střídají jedno bydliště za druhým, ale nikdy se nevzdalují z okruhu základního staroměstského rajonu. Nikdy však také nežili v „ghettu“, vždy žili v prostředí, které bylo jazykově smíšené, přičemž oni sice patřili do německo-židovské střední vrstvy, avšak dvojjazyčnost u nich byla samozřejmostí: otec Kafka, u nějž ani židovství nebylo nijak hluboce prožívané, přešel na němčinu až v Praze a Franz uměl česky od dětství – učil se česky ve škole a rodiče mu ještě najímali českého chlapce ke konverzaci, takže pak ovládal češtinu dokonce dokonale, takže úvaha, že by třeba, pokud by mohl žít déle a zůstal v novém státě, psal třeba i česky, není úplně nesmyslná. I když je pravděpodobnější, že by během dvacátých let Prahu opustil a odstěhoval se do Berlína nebo Mnichova, o němž ostatně před válkou snil. Jak by to bylo po roce 1933, můžeme fantazírovat donekonečna – všechny jeho sestry však byly zavražděny v letech 1942 až 1943… Snad by Franz byl v té době už v Hollywoodu a psal tam scénáře…

Ale zpět do klidných časů, i když i ty jsou občas narušovány čímsi, co může připomínat pozdější tragédie: na podzim 1897, po zrušení tzv. Badeniho jazykových nařízení, řádí v ulicích česká lůza a Kafkovi, tehdy už usazení v Celetné ulici, prý raději týden nevycházejí z domu. Napětí se pak opakuje za tři roky při hilsneriádě a znovu v roce 1908. Praha je „polemické město“, jak to eufemisticky nazval Max Brod.

Vnitřní část Starého Města se středem na Staroměstském náměstí se stane v každém případě jevištěm první třetiny Franzova života, i když v jeho průběhu se už začne prodírat ven (vzdorovat „drápkům matičky“), a dalo by se říci, že vstupem do jeho dospělosti jsou velké prázdninové zahraniční cesty s Maxem Brodem (a jeho bratrem Ottou): v roce 1909 do Švýcarska a severní Itálie, přičemž zhlédnou přehlídku aeroplánu v Brescii, o čemž napsal pěknou knížku poslední žijící multikulturní Pražan Peter Demetz, a rok nato do Paříže, kde na Kafku ze všeho nejvíc zapůsobilo metro, neboť nic nebylo odlišnější od poměrů v jeho Praze než tento zázrak moderní doby.

Plavání je záležitost archaická

A právě tady, v roce 1910, končí první část třídílné biografie německého literárního historika Reinera Stacha Kafka: Rané roky. Kniha nedávno vyšla v českém překladu Vratislava J. Slezáka (po Mannově Začarované hoře další velký výkon tohoto překladatele) a byla už, stejně jako před pár lety v Německu, uvítána jako monumentální práce, která na pyramidu kafkovské literatury nasadila další kvádr, a to mimořádného rozsahu a tíhy. Čtenář té knihy může zase jednou poznat, co to je německá důkladnost a hloubka. (Autor vystudoval vedle germanistiky a filozofie také matematiku, což je na knize znát.)

Celý rozsáhlý text čtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo.