Castrův lokaj? Kronika jednoho Márquezova přátelství

Literát Gabriel García Márquez považoval diktátory, s nimiž zúčtoval v knize Podzim patriarchy, za opovrženíhodné a směšné bytosti. Výjimkou byl v jeho očích kubánský vůdce Fidel Castro.

Bylo to v polovině padesátých let, kdy Gabriel García Márquez coby mladý reportér listu El Espectador uslyšel prvně o mladíkovi jménem Fidel. Začínající spisovatel tehdy pobýval v Paříži a zdržoval se ve společnosti latinskoamerických intelektuálů, kteří ve Francii hledali azyl před rozličnými diktátorskými režimy (v Latinské Americe o ně v té době nebyla nouze). Ostatně i Márquez se na starý kontinent uchýlil po potyčce s úřady kvůli nepohodlným článkům.

Když jednoho rána roku 1955 přiběhl mladý kubánský básník Nicolás Guillén mezi své přátele z nového kontinentu a oznamoval jim pád diktátora, chvíli nikdo z přítomných netušil, kdo z despotů vlastně skončil. Paraguajci na moment věřili v konec Stroessnera, Dominikánci doufali, že padl Trujillo a tak dále. Ten den nakonec slavili exulanti z Argentiny, neboť se dočkali svržení Juana Dominga Peróna. V následné diskuzi, kterou událost rozproudila, se Guillén Márquezovi svěřil, že příliš nevěří, že se dočká pádu „kubánského tyrana“ Fulgencia Batisty. Zmínil se však o mladém muži, v nějž vkládají naděje všichni Batistovi odpůrci – o Fidelu Castrovi.

Vztah obou mužů ihned přerostl oficiální rámec novinář – státník a Márquez s Castrem se stali blízkými přáteli.

Čtyři roky poté se skutečně onen muž postavil do čela karibského ostrova a začal zde budovat komunismus. A Márquez, v době Castrova triumfu sympatizant levice žijící ve Venezuele, na rozhovor s Guillénem nezapomněl a zatoužil podívat se na kubánskou revoluci a jejího vůdce zblízka. Odcestoval tedy do země a s novopečeným lídrem Kuby se setkal. Vztah obou mužů ihned přerostl oficiální rámec novinář – státník a Márquez s Castrem se stali blízkými přáteli. (Nic na tom později nezměnilo ani to, jak Castro nakládal se svými protivníky.)

Věrný obhájce kubánské revoluce

„Když jsem ho v tom velkém a nejistém roce 1959 poprvé spatřil i s těma jeho milosrdnýma očima, zrovna přesvědčoval zaměstnance letiště v Camagüey, aby měl vždy v lednici alespoň kuře, a mohl tak americkým turistům vyvracet imperialistické mýty, že Kubánci trpí hlady,“ popisoval jedno z prvních setkání spisovatel.

Márquez začal pracovat pro tiskovou agenturu Prensa Latina, zřízenou kubánskou vládou, jakožto obhájce revoluce. Postupně se stal Castrovým důvěrníkem, rádcem, pokud jde o literaturu, a také pomocníkem v politické oblasti. Vždy, když se literát zdržoval na ostrově, v němž získal další domov, byl u něj Castro častým hostem. Byl zván na důležité akce země – když v roce 1998 přijel na historickou návštěvu Kuby Jan Pavel II., Márquez se účastnil všech oficialit. Kromě obrany revoluce se Márquez – už jako známý spisovatel – zhostil diplomatických misí ve vztahu ke Spojeným státům. S Billem Clintonem se například v devadesátých letech pro Kubu pokoušel dohodnout protiteroristickou spolupráci.

Kolumbijský autor všechny výtky přecházel a stále opakoval, že s kubánským vůdcem mají intelektuální pouto. Že mu imponuje Castrova „inteligence, instinkt a nekonečná zvídavost“.

Ačkoli byl Márquez kritický k diktátorským režimům, v případě Kuby zůstal němý. Od Castra se neodklonil ani poté, co v sedmdesátých letech mezi intelektuály propukl spor o Herberta Padillu, kubánského básníka a diplomata, který byl pro své kritické postoje uvězněn. Zatímco mnozí Márquezovi kolegové se za Padillu postavili, on sám veřejně proti Castrovi nevystoupil.

Není divu, že paktování se s mužem, na jehož rukou ulpívalo stále více krve, mnohé dráždilo. Stálo Márqueze ostatně i přátelství s peruánským velikánem literatury Mariem Vargasem Llosou, který ho označil za Castrova lokaje. Hlasitě jej pro jeho zaslepenost zkritizoval Kubánec Reinaldo Arenas – Márquez vystupuje v jeho knize Než se setmí, která popisuje poměry na komunistické Kubě. Kolumbijský autor všechny výtky přecházel a stále opakoval, že s kubánským vůdcem mají intelektuální pouto. Že mu imponuje Castrova „inteligence, instinkt a nekonečná zvídavost“.

Když Castro oslavil 61. narozeniny, sepsal Márquez slova na jeho obhajobu před okolním světem. „Zdá se, že ho nic tolik nepobaví, jako když může ukázat svou pravou tvář těm, kteří do země přijedou a očekávají, že natrefí na barbarského caudilla, jak je připravuje nepřátelská propaganda,“ zastal se kubánského prezidenta. „Politováníhodná je skutečnost, že i ti nejlepší novináři, zejména ti evropští, nemají vůbec snahu podívat se na kubánskou realitu. Dychtí po rozhovoru, přičemž jejich otázky jsou plné politických a kulturních předsudků. Nedají si práci s ověřením toho, jaká je skutečná kubánská realita dneška,“ napsal také Márquez.

Fuentes: Márquez mi pomohl do exilu

Byť byl Márquez za své dobré vztahy s Kubou kritizován, mezi odpůrci kubánské revoluce jsou i tací, kteří ukazují na kladnou stránku tohoto kontroverzního pouta. Márquez podle nich až tak hluchý k nářkům kubánských disidentů nebyl. Třeba kubánský novinář Norberto Fuentes, někdejší přítel a spolupracovník Castra, který musel do exilu, se nechal slyšet, že šanci opustit ostrov mu u vůdce vyjednal právě Márquez. Sám spisovatel pak zdůraznil, že zafungoval jako přímluvce pronásledovaných i během takzvaného černého jara, vlně represí kubánského režimu v roce 2003.

Přátelství nakonec přestálo všechny překážky a Márquez navštěvoval Kubu ještě v pokročilém věku. V roce 2006 přijel popřát vůdci k osmdesátinám a slíbil, že dorazí i na jeho sté narozeniny. Slibu se mu dostát nepodařilo. Naposledy se vypravil pozdravit dlouholetého přítele v roce 2010.

Čtěte také: Kolik zbývá samoty? Márquezovi vděčíme za objevení Ameriky