Zemřel František Kautman. Od stalinisty k svatému Františkovi

V noci ze soboty na neděli zemřel literární historik a spisovatel František Kautman. Bylo mu 89 let. Zemřel uprostřed práce a redigování svého rozsáhlého deníkového díla, které připravuje k vydání nakladatelství Pulchra.

František Kautman se narodil 8. ledna 1927 v rodině českobudějovického středoškolského učitele. Prožil život v něčem vzorový pro českého angažovaného intelektuála, a přitom výjimečný a jedinečný. Začínal jako skalní komunista. V roce 1949 se už ve dvaadvaceti stal šéfredaktorem Československého spisovatele, největšího literárního nakladatelství v zemi. Oči mu otevřela studia v Moskvě, kam byl poslán v roce 1952. Kromě toho, že tam poznal sovětskou realitu (a přivezl si z Ruska manželku), začal se tam zajímat o Dostojevského, jehož se stal znalcem a překladatelem.

V loňském rozhovoru s autorem článku k tomu řekl: „Dostojevského jsem četl od mládí, otec ho měl kompletního v knihovně. A mě zajímal a přitahoval. Ale je pravda, že když jsem přijel do Ruska, vládla kolem něj jakási nejistota, co vlastně s ním. Moc se nepropagoval. Na druhé straně bylo už zase otevřeno moskevské Muzeum Dostojevského, kam jsem ho chodil studovat. Záhy jsem se začal zajímat o historii jeho percepce v Čechách, jeho překlady a podobně. Když jsem se vrátil, pokračoval jsem v tom. Tak vznikla knížka Boje o Dostojevského, která vyšla v roce 1966. Také jsem ho překládal. Pořídil jsem výbor z Dostojevského dopisů, který vyšel v Odeonu také v tom roce 1966.“ 

K Dostojevskému se brzy přidal intenzivní zájem o Franze Kafku. Byl to Kautman, kdo v roce 1963 inicioval liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, považovanou za předzvěst Pražského jara 68.

„Ke Kafkovi jsem se dostal kuriózním způsobem. Totiž tak, že jsem měl v ústavu za úkol věnovat se S. K. Neumannovi. Promýšlel jsem, jak to provést, protože Neumannovi po roce 1918 jsem se věnovat příliš nechtěl. Zajímal mě Neumann anarchistický. K tomu mi pomohlo seznámení s Kamilem Reslerem, právníkem a advokátem českých anarchistů a především vlastníkem jedinečné knihovny českého a světového anarchismu. Nejenže jeho knihovna obsahovala kompletní vydání anarchistických tiskovin, ale dokonce i zabavená vydání, která neprošla rakouskou cenzurou. No, výsledkem toho byla kniha S. K. Neumann, člověk a dílo. První díl. Druhý už nevyšel. Neumann po válce, Neumann komunistický, to už nebylo to, co by mě přitahovalo. Takže dalo by se říct, že jsem se důkladně prokousal českým anarchismem, a dalo by se říct, že jsem tam narazil na řadu věcí, které mě ovlivnily v dalších letech. Včetně Franze Kafky,“ vzpomínal Kautman v loňském rozhovoru. 

Po roce ’68 byl odstraněn z veřejného i literárního života, měl být odsouzen k zapomenutí. Podepsal Chartu 77. Významně se podílel na vydávání samizdatu: založil spolu s Janem Vladislavem jednu z prvních samizdatových edic Kvart. Intenzivně se zabýval studiem českých dějin a významných osobností: T. G. Masaryk, F. X. Šalda, J. Pekař a další. Plodem těchto let je rozsáhlá práce O českou národní identitu, která vyšla loni v nakladatelství Pulchra. Psal kromě toho vlastní prózu, v níž zhodnocoval svou rozporuplnou životní zkušenost a vtěloval jí existenciální rozměr: román Mrtvé rameno lze řadit k tomu nejkritičtějšímu, co bývalý komunista o své někdejší zaslepenosti napsal.

„Od šedesátých let mně už bylo jasné – a po srpnové okupaci o tom nebylo pochyb – že všechny pokusy o vylepšení stávajícího systému jsou beznadějné a odsouzené k zániku. A věděl jsem, že jedinou alternativou k totalitnímu systému je demokracie, ne nějaké třetí cesty. Různě jsem nad tím přemýšlel a na začátku normalizace, když jsem byl odevšad vyhozen, stáhl jsem se na venkov, na Kokořínsko, na samotu v Olešnu, kde mi to nabídl přítel Josef Císařovský. Říkal jsem si, že jestli chci něco skutečně udělat, je nutné se do toho pustit teď,“ řekl Kautman loni.

František Kautman byl v osobním styku milý, skromný a bezmála františkánskému principu pokory oddaný muž: k sv. Fratiškovi z Assisi se skutečně hlásil a byl jeho oblíbencem. Jeho křehká tělesná konstituce naproti tomu skrývala však velkou odhodlanost a touhu po poznání, kterou se vlastně snažil napravit svůj pomýlený životní start. V tomto smyslu bylo málo tak odhodlaných a důsledných českých intelektuálů jako František Kautman.