Oblečte ty mrtvoly aneb Americká lekce slušnosti v Sudetech

Česká televize včera v pokračování cyklu Jaro 1945 nabídla pozoruhodný pořad. Sešla se v něm témata, jež se objevují společně málokdy: nacistické koncentráky, odsun sudetských Němců a kultovní filmoví režiséři.

Samuel Fuller (1912-1997) byl režisér, který sice nebyl úplně neúspěšný, ale stál mimo kánon. Jeho postavení v Hollywoodu bylo nejisté, což v dobách, kdy nikdo nevěděl, co je to „indie“ a neexistoval žádný Sundance Festival, byla pro tvůrce o dost větší překážka než dnes.

Jeho noiry a válečné filmy se svou dynamickou, expresivní kamerou se dost vymykaly převládajícímu stylu. Mezi francouzskými kritiky a německými režiséry byl známější než doma. Víc než co jiného nám usnadní „číst“ jeho styl vyznání obdivu od Quentina Tarantina. Mistr moderních béčkových filmů natočil v roce 2009 film Hanebný pancharti, smyšlený příběh o komandu amerických židovských vojáků vysazeném do okupované Francie, kterému se podaří zabít samotného Hitlera. Tato fantazie o pomstě má podivuhodnou tématickou příbuznost s vůbec prvním Fullerovým filmem. Ten vznikl v roce 1945 ne v Hollywoodu, ale v Sokolově. Tedy ve Falkenau.

Fuller, který se ve třiceti přihlásil do armády, jako příslušník první pěší divize zažil invazi na Sicílii i vylodění v Normandii. Poslední bojovou akcí jeho jednotky bylo dobytí Sokolova.

Fuller si nechal od matky do Evropy poslat kameru. A první záběry, které natočil a přežily, vzniky právě v Sokolově. Francouzský režisér Emil Weiss záběry zakomponoval do dokumentárního filmu Falkenau, Vision de l‘Impossible, v němž zachytil cestu Samuela Fullera na místo děje do Sokolova v roce 1987. A právě o tom byl sobotní pořad ČT (a o osvobození blízkého ženského tábora, které zde s omluvou nechávám stranou). Takže jsme mohli vidět v jednom pořadu Sokolov v roce 1945, 1987 a 2015.

Záběry Sokolova by se klidně uplatnily v seriálu Zmizelé Sudety. Vidíme na nich maloměstské domy s typickými vysokými štíty, které už dnes nestojí. Vidíme na nich tehdejší sokolovské německé měšťany, kteří už tam nežijí. Vidíme na nich zpustlost pozdního totáče i dnešní Sokolov, který je sice o poznání zelenější a upravenější, ale stejně k nepoznání od své předválečné podoby jako typické město na druhé straně hranice. Kvůli národopisnému interesu ovšem pořad ČT ani Fullerův dokument nevznikl.

Když americká jednotka obsadila Sokolov, nalezli zde tábor plný umírajících, převážně ruských válečných zajatců. Nacházel se uvnitř hranic města, ale sokolovští se tvářili, že o něm nemají tušení. Čemuž americký velitel, kapitán Richmond, odmítl uvěřit – už jen kvůli zápachu, který se z rozkládajících se mrtvol šířil. Richmond udělal to, že čelným měšťanům nařídil, aby mrtvoly oblékli, odvezli na hřbitov a pohřbili. A Fullerovi nařídil, aby to natočil.

Oblékání se neodehrávalo přímo v táboře, ale o kus dál, v místě vyhlížejícím jako hřiště. Na svahu nad prostranstvím se usadili přeživší vězni a přihlíželi lekci v Richmondově režii. Měšťané mrtvoly oblékali a nakládali na vozíky. Vozíky pak tlačili celým Sokolovem na pohřebiště – žádná motorová vozidla, nařídil Richmond. Jak doplňují historici ve snímku ČT, jejich trasa vedla záměrně oklikou, přes celé město – a obyvatelé museli přihlížet.

Atmosféra byla napjatá, vzpomíná Fuller, kdyby se jediný Němec vzepřel, „strhlo by se peklo.“ Ale nestalo se.

Nevím, jak vypadalo vyhnání v Sokolově. Ale to, co mu přecházelo za přítomnosti Američanů, byl svým způsobem akt odplaty, ale nikoli odplaty spojené se sestupem k barbarství. Naopak, bylo to znovunastolení civilizovaných norem: mrtvé patří pohřbít a prokázat jim úctu. Němci, kteří odmítali vědět, co se děje za jejich přinejmenším pasivní spoluúčasti, byli přinuceni prokázat mrtvým, jež považovali za podlidi, poslední službu. Fullerovy záběry zachycují i muže přihlížejícího z chodníku převozu mrtvol, který si sundavá klobouk – což mu nařídil kapitán Richmond, říká Fuller.

V dokumentu ČT vidíme, že v muzeu v Sokolově je Fullerovi a jeho svědectví věnována patřičná pozornost. Ředitel muzea a profesor dějepisu místního gymnázia jsou zasvěcenými, zaujatými průvodci. Také Weissův film se u nás myslím už dříve vysílal, ale velkou stopu nezanechal – na Česko-Slovenské filmové databázi nemá žádný komentář. Proč vlastně není známější?

Vzpomínání na okupaci je zkamenělé v zaběhaných kategoriích. Němci byli pachatelé nacistických zvěrstev – bezpochyby, ale ten výraz je tak ztrnulý a bezmyšlenkovitý, že by se skoro dal psát v uvozovkách. Jinde než právě v tomto spojení se se slovem „zvěrstvo“ setkáte dost málo. Odsun pak je dnes už rovněž zaběhaným kontroverzním tématem – jedni ho obhajují, druzí ohledávají jako unikátní výraz české špatnosti, prakticky prapůvod všeho špatného, co se u nás od roku 1945 odehrálo.

Fullerovo svědectví, francouzský film o něm a včerejší reportáž ČT doplňují další, velmi cenný rozměr. A možná námět pro nějakého historika či studenty. Co třeba vyhledat nějaké vysídlené sokolovské Němce – obyvatelé jednotlivých měst a vesnic se často usídlili v Německu na jednom místě – a pokusit se o studii metodou orální historie? Jakpak někdejší spoluobčané vzpomínají na život v Československé republice, na válku i na vyhnání? A jestlipak přežil někdo, kdo si vzpomene na návštěvu budoucího světoznámého amerického režiséra v jejich městě?

Oprava: V textu bylo chybně uvedeno jméno Fullerova velitele. Nejmenoval se Walker, ale Richmond.