Provařené dny 3: Od večírku k ukrajinské revoluci
Jak vidí festival Ondřej Štindl
NOVÉ
Chvílemi tu máme trochu tepleji, než by bylo nutno. Když se roztrhnou mraky a slunce to dolů napere naplno, většinou se mi samovznítí pleš a mé legendární černé brýle změní skupenství na dvě kaluže rozteklého plastu v očních důlcích. Anebo se teplota zas až tak nevymyká, to jen já jsem trochu přecitlivělý po tom včerejším večírku, na propagaci našeho filmu Místa, co půjde v září do kin (teaser je tady). Asi se ptáte, jestli se večírek podařil. Podařil se. Hráli tam Please the Trees, kteří na mě udělali dost dojem, a korunovali ho tím, že mi dedikovali písničku – od Hanka Williamse. Yeah! Při pódiové premiéře písničky z fimu je doprovázela sličná smyčcová sekce! Pak deejaysko akrobatická dvojice Petr a Johana!Viděl jsem tam lidi, které jsem viděl rád a bylo to vlastně celé hezké a měsíček svítil spolu s hvězdičkami a diskokoulí. Štastný večer, řekl bych. Možná trochu náročný. Vstávalo se ztuha. Ale vstalo se, protože i v pondělí pana hraběte čekaly velké úkoly.
Filmový itinerář na první část pondělka měl společnou revoluci. Nejdřív ve filmu Elia Petriho Podivné vyšetřování, čtyřicet čtyři let starý snímek se na festivalu uvádí v rámci režisérovy retrospektivy. Jeho protagonista je – dobovým slovníkem řečeno – představitel reakce. Policejní komisař, který se od vyšetřování vražd přesunul k politickým zločinům. Zároveň je to vrah – zabil svou milenku mimo jiné taky proto, aby potvrdil svou nedotknutelnost člověka, jenž může všechno. Kryje po sobě stopy a někdy je naopak sám vytváří, mobilizuje policii na obranu starého řádu proti revolučně smýšlejícím studentům. Osciluje mezi arogancí a sebejistotou a vnitřními běsy, fascinací vraždou a strachem z vlastní sexuální nedostatečnosti.
Petriho film také osciluje – mezi politickým traktátem, detektivkou, psychologickou studií a absurdní fraškou. V tom prvním ohledu působí značně antikvárně, ozvěna z časů, kdy nikomu nepřipadalo divné citovat Franze Kafku, vysmívat se instinktivnímu uctívání autority a zároveň spatřovat jistou naději v kultu předsedy Maa. Jako cosi mezi studií a karikaturou člověka posedlého touhou po moci ale Podivné vyšetřování nezestárlo zas až tak moc. A natočené je s velkou suverenitou, scény z budoáru antihrdinovy (poněkud psycho) milenky hrají všemi barvami dekadence. Gian Maria Volonté v hlavní roli drží postavu komisaře někde na pomezí přepjaté karikatury, politického manifestu a čehosi hlubšího. Zhusta mu to sluší, což taky není na škodu.
Další revoluci tematizující dílo bylo tak současné, jak to jenom jde. Víc než dvouhodinový dokumentární film Sergeje Loznici (narodil se v Bělorusku, žil na Ukrajině, teď bydlí v Německu) Majdan zachycuje události v centru Kyjeva na přelomu loňského a letošního roku. Na novinářské projekci část kolegů po chvíli „hlasovala nohama“ – předčasných odchodů bylo docela dost. Pravděpodobně to způsobila režisérova metoda – sled dlouhých a někdy velice dlouhých statických záběrů, prostých komentáře, kontextu, mluvících hlav a dalších atributů vzdělávací či publicistické dokumentární tvorby – pro Loznicu je to postup typický, často užívaný v jeho dokumentech i hraných filmech (např. ceněná Moje radost nebo působivé partyzánské drama V mlze). Na mě docela funguje a Majdan to jenom potvrdil. Asi se k tomu filmu ještě vrátím v článku pro náš nový Týdeník Echo, takže jenom stručně.
Loznicův film mě po chvíli, kdy se bylo nutné adaptovat na styl jeho vyprávění, dokonale vtáhl. Bez zbytečné popisnosti ukazuje přerod jednoho náměstí z centra postsovětské metropole v surreálné místo, kde se potkávají neony, druhdy luxusní domy, ježaté improvizované barikády, hořící pneumatiky, laserové paprsky, „želví“ formace zásahových jednotek s kovovými štíty... Zachycuje taky proměnu davu na náměstí z jaksi relaxovaných revolucionářů, obšťastňujících se navzájem neumělými vlasteneckými verši ve válečnický kmen, který bojuje o život. Loznica a jeho spolupracovníci mají cit postavit kameru tak, aby obraz měl několik plánů, pro někoho nadměrná délka záběrů může někdy tak tak stačit na to, by člověk prozkoumal, co všechno se v nich odehrává a vnímal jejich celkovou kompozici. Lidé na Majdanu na nich často vypadají jako kolektivní davový organismus, který se všelijak přelévá, vzrušuje se, bojuje, prchá. A fixní pohled nehybného objektivu přibližuje diváka prožitku účastníka, který také nikdy nevidí obraz úplný, lapá náznaky, zvuky. Když v závěrečné scéně pohřbu zabitých svítily z davu táhnoucího se do noci mobilní telefony jako hvězdy, bránil jsem se slzám. A pak jsem to vzdal.
Jinak se omlouvám, že společenská dimenze mých karlovarských referátů je tak chabá. Nevím, jak to kolegové dělají, že pořád zažívají něco zaznamenáníhodného. No... já si dal dnes na terase kafe, s někým si tam chvilku povídal. Byli tam ještě další lidé a taky pili kafe a povídali si. To je asi tak všechno. Ale večer se ještě chystám na projekci ukrajinského filmu Kmen, na nějž jsem slyšel velmi silné a protichůdné názory. Asi se dá spolehlivě říct, že to je ze všech ukrajinských filmů ve znakové řeči ten nejdrsnější. Budete zpraveni.
