Kruté milosrdenství liberalismu

Už několik měsíců se nekontrolovaně valí do Evropy statisíce uprchlíků/migrantů, největší poválečná migrace, tentokrát převážně muslimů z válkou zmítaného Iráku, Sýrie, Afganistánu a Libye, a v evropských mediích probíhá neméně masivní, vzrušená diskuse mezi hlasateli otevřených dveří a obránci soudržné společnosti národního státu. Ti první vyznávají nelidský kult humanismu, čili jednotného lidstva, byť jejich slzy, soucit a charita nad ubožáky většinou jejich liberální internacionalismus vědomě či nevědomě skrývá.

Se soucitem nelze diskutovat a upozorňovat na civilizační a společenský rozvrat nemá smysl, globální milosrdenství totiž neuznává žádné hranice, právě tak jako je nemá unijní politika vůči azylantům. A protože na světě žijí stamiliony lidí ve špatných poměrech, spor s pokrokovými vizionáři budoucího jednotného lidstva, kteří chtějí zničit dnes už oslabený národní stát, je divoký. Proto ta uražená zuřivost západních europolitků vůči (reakčnímu) maďarskému premiérovi, Viktoru Orbánovi, který se ostnatým drátem snaží chránit svůj malý národ a marně argumentuje, že de iure brání vnější hranici schengenské unie. Porušil nevyřčené dogma Unie bez hranic a vyvolal proti sobě stejnou nevraživost, jaká existuje vůči Izraeli, který má tu drzost, že dokonce válčí. A aby toho nebylo málo, Orbán mluví o obraně křesťanské kultury. Každá zmínka o křesťanství v osvícenské Unii hraničí s blasfémií. Ani katastrofální zkušenost s dosavadní islámskou populací, ani nynější reálné ohrožení stabilní, snášenlivé, demokratické a prosperující společnosti liberální fanatiky neumlčí. Podivuhodné, že se nebojí svých voličů.

V diskusích se většinou mluví o aktuálních často absurdních sporech, o neudržitelném přerozdělování uprchlíků a diktátu Unie, o vymírající společnosti nebo německém komplexu viny či psychické labilitě německé kancléřky. V pozadí často zástupného sporu se však diskutéři dělí na dva politické tábory, na liberály a konzervativce. Protože jde o razantní a nezvratný průlom do složení obyvatelstva a v hlavním politickém proudu se konzervativci cudně skrývají na obou pólech nepříliš vyhraněných stran, tak neběží o klasický spor levice a pravice o hospodářskou, legislativní či pečovatelskou roli státu. Jako existují liberální konzervativci, existují i konzervativní liberálové.

Představitelé jednotného lidstva argumentují z pozice morální nadřazenosti – solidarity, humanismu, lidských práv, a podporováni často křesťanskými kazateli milosrdenství, v konzervativní kritice vidí buď nostalgii po zaniklé společnosti nebo jen přízemní účetnickou krátkozrakost a malování čerta na zeď. Napadají své kritiky za šíření nenávisti a nepřímou podporu šovinistických, antiimigračních extremistů, házejí je do jednoho pytle s xenofoby, rasisty či teroristy, ačkoli dobře vědí, že se velká většina lidí děsí muslimského přívalu a považuje útoky na přistěhovalce za důsledek otevřených hranic. V německé snaze politického establishmentu omezit publikovatelnou debatu je nazývají aber-nácky, čili jakousi mentální úchylkou inteligence, která říká, ano pomáhejme, ale v rozumné míře, ne za cenu rozvratu, nemůžeme tady a teď přijmout miliony lidí, náklady a rostoucí sociální napětí bude brzy neúnosné. Konzervativní katolické Bavorsko se dostalo, jako za časů Bismarckova kulturkampfu, do izolace vůči státní ideologii – tentokrát ovšem anti-nacionální. Jak může pozvat bavorský premiér (zločince) Orbána do Mnichova, ptá se rozčileně Der Spiegel. Odpověď je implicitní – v zápase mezi dobrem a zlem přece nesmí, zná přece hranici korektnosti. Podobná konsternace se odehrála i na summitu Evropské rady (23. 9), když její prezident Donald Tusk varoval, že největší nápor běženců západní Evropu teprve čeká a je zapotřebí změnit politiku otevřených oken a dveří. Odpovědi se nedočkal, předně se nepřímo dotkl Angely Merkelové, která se proslavila výrokem, že azylová politika nemá hranici, syrské válečné uprchlíky (celý národ!), pozvala do Německa (4. 9), což ovšem znamená i Iráčany, Afgánce a Libyjce. Nápor běženců se okamžitě zdvojnásobil a Německo v září evidovalo 170 000, ale registrace je zhruba o třetinu zpožděná. Polák Tusk zřejmě nechápe nejvyšší evropskou hodnotu otevřené společnosti. Na Orbánovu poznámku, že Řecko tak jako Maďarsko nával běženců nezvládá, podrážděně reagoval rakouský kancléř, „ať tedy strhne plot a pošle uprchlíky k nám.” V Rakousku ale kvůli nižší sociální podpoře žádá o azyl jen 5 – 7 %, ostatní pádí do Německa.

Ozval se i německý ministr vnitra Thomas de Maziére, že je zapotřebí stanovit limit, a také hned dostal za porušení dogmatu na frak od svého kolegy vicekancléře Sigmara Gabriela: „Omezení odporuje německému azylovému právu.” Jsem zvědav, jak dlouho bude opakovat, že Německo zvládne na dlouhá léta půl milionů muslimských uprchlíků ročně. Padlo už nemálo pravidel a jen zima je možná zachrání před uzavřením hranice. Ještě než ministerstvo imigrace přehodnotilo svůj letošní odhad z 800 000 na 1,200 000, rezignoval na funkci jeho ministr. Znásobíme-li převážný počet mladých Syřanů průměrným počtem jejich rodinných příslušníků (na sloučení mají právo včetně sourozenců a rodičů), vychází nám miliony.

Cui bono

Odkud se vzalo u západoevropských politiků tak neochvějné přesvědčení o dobrodiní otevřené hranice, ačkoli je s výjimkou německé veřejnosti (50:50), odmítá až osmdesát procent obyvatel Evropy. Dokonce ani desetiletý růst antiimigračních a antiunijních stran, které ve Švédsku, Rakousku a Francii dosahují třiceti procent, politiky neodradil. Zřejmě jsou přesvědčeni, že stačí proti nim tak jako ve Švédsku postavit velkou koalici. Nesignalizuje propast mezi občany a jejich reprezentanty blížící se kolizi? Důvěřují si, že zvládnou i tuto politickou krizi, tak jako věří, že zvládli krizi společné měny a ekonomickou stagnaci integrační Unie anebo žijí v uzavřeném ideologickém světě na rozdíl od politiků střední Evropy?

Zdravý rozum si s takovým fanatismem neradí a proto si jej vysvětluje spikleneckou teorií, že se za politikou neomezeného přistěhovalectví skrývá plutokracie velkého průmyslu, zájem o levnou pracovní sílu. Kosmopolitní management nadnárodních firem (a organizací) skutečně neuznává hranice ani státní daně a sociální náklady na začlenění muslimských přistěhovalců hradit nebude. V situaci saturovaného trhu nepochybně nižší náklady na práci a spotřeba nových konzumentů zisky zvýší. Tak jako kdysi zednářské lože prosazovaly své kandidáty do republikánských proticírkevních vlád, pokouší se o to i neformální skupina Bilderbergu, jejímž členem byl prezident EU Herman van Rampuy nebo exkomisař EU, zmocněnec OSN pro migraci a předseda Goldman Sachs, Peter Sutherland, jenž letos prohlásil, „že nic na světě, ani obchod, ani toky kapitálu, neovlivní tak pozitivně udržitelný rozvoj života jako masivní imigrace.” Bývalý britský ministr Denis Healy přiznal, že „teprve na setkání Bilderbergu poznal, jak dobrou věcí by byla světovláda.”

Nejčtenější globální týdeník The Economist hlásá internacionální liberalismus bez obalu, tvrdí že přistěhovalci bez ohledu na množství přispívají k růstu ekonomiky, (Evropanům doplní ubývající pracovní sílu), odmítá i dávno prokázané výpočty německého Ifo institutu a mnoha dalších, že ani ve třetí generaci převážně nevzdělaní muslimové ekonomickým přínosem v době čím dál automatizovanější výroby nejsou a sociální náklady zvláště na vězeňskou ochranu vysoce převyšují jejich příspěvek. Rozlišovat lidstvo na muslimy a ty ostatní se ovšem nesmí! Tak vypadá abstraktní ekonomismus, který nechápe ani hospodářský natož společenský význam kultury. Nepochybně všechny nadnárodní organizace, nejen ty obchodní, věří v kosmopolitní lidstvo a mají nějaký vliv. To ovšem neznamená konspiraci.

Politické náboženství

Odkazy na otevřenou společnost a univerzální důstojnost člověka nalezneme v každém ideologickém dokumentu Unie a lidskoprávní aktivisté jsou podporováni z unijních fondů. Všechny západoevropské vlády od šedesátých let podporovaly přistěhovalectví byť často zakamuflovaně.

Nejde proto o ztrátu politického realismu, ale o fanatickou víru, ukrutný kult kosmopolitního lidstva. Liberalismus kdysi skoncoval s aristokracií, monarchií, státní církví a zasloužil se o přeměnu poddaného v občana i o spontánní, výkonné tržní hospodářství právního řádu. Od svého začátku byl však abstraktní, univerzální, antropocentrickou náhražkou transcendentálního křesťanství, pravda vázal se kdysi na nacionalismus, jak je tomu dosud v Americe, zbožštil Člověka a obdařil jej absolutními právy i svobodou. Veškeré kolektivní hodnoty považuje za iluze. Jedinec vyzutý ze zvyků, tradice, náboženství, předsudku i z národního společenství se stal modlou. Dnes má i svou ekonomicky neliberální egalitářskou mutaci, důstojnost člověka totiž vyžaduje sociální péči státu. Paradoxně tak rozšiřuje moc státu a zdánlivě liberalistická ochrana proti diskriminaci vede k omezení svobody projevu i chování.

Pokud má mít konzervatismus v debatě o migrantech šanci, musí vyhrát morální argumentaci s utopisty. Musí především odmítnout jazyk práv a vrátit se k privilegiu občanství. Na světě existují různá společenství a různé legitimní politické řády. Že se náš řád pod univerzalistickou ideologií dnes hroutí, dokazuje neexistenci společenského pokroku. To, co se ještě našim rodičům jevilo jako pokrok – rovná práva, sociální stát, všeobecné školství a zdravotnictví se pod tlakem rovnostářství zvrtlo a začalo škodit. Ukázalo se také, že nelze uzákonit mystickou, téměř iracionální lásku k bližnímu ve světě omezených možností (nejen materiálních) a pokud se nepodaří zastavit tsunami migrantů, začnou se rozpadat evropské státy a nastane divoké násilí, za něž budou odpovědni dnešní pachatelé dobra. Každý extremismus vede k extrémní reakci.

Miluj bližního svého (hebrejsky souseda) neznamená více než sám sebe, neznamená zrušit povinnost chránit rodinu, veřejné dobro, čili soudržnost svého společenství. Jen z nadbytku lze určit něco potřebným, vzdáleným a cizím. Samaritán z evangelia jednal za sebe a zaplatil ze svého. Dnešní samaritáni se neptají voličů na hranici obětavosti (vědí, že je bídná), proto je chtějí k charitě přinutit násilím a považují omezení své bezbřehé víry za nemorální.

Vraťme se k plurálu a zdůrazňujme nesmírný duchovní (i ekonomický) význam občanského souručenství. Lidský život není abstraktum a odehrává se v hranicích. Je krásné, že má každý pozemšťan svou vlastní kulturní zahrádku. Uznejme velkou ctnost patriotismu, která je prodloužením vděčnosti a úcty k rodičům.

Lidé se někdy ptají, proč ty statisíce mladých mužů, kteří prchají ze Sýrie, Iráku a Afganistánu nebojují za svou vlast? Jednoduchá odpověď, žádnou nemají, islám nevytvořil národní stát, a proto se nemají kam vracet.

Neprobudí-li se evropské národy, čeká je stejný osud.