Miloš Zeman, prezident naší zastydlé puberty

Miloš Zeman se dnes dožil druhého roku v úřadě prezidenta. Podařilo se mu dostatečně navázat na své dva polistopadové předchůdce, Václavy Havla a Klause? (Že by z těch třech byl nejlepší, takovou teorii dnes s výjimkou okrajových Zemanovců či několika troufalců ve starosocanském křídle ČSSD veřejně neformuluje nikdo.)

Myslím, že v kategorii nepsaného intelektuálního vlivu, tedy ve schopnosti být prvním mezi veřejnými intelektuály, otevírat velké debaty a sám do nich na začátek nabízet promyšlenou argumentaci, třetí prezident zatím smutně selhal. Provokovat se sice nebojí, ale většinou přitom nepřekračuje hranici pubertálního vtipu (Jsem Žid, Alláhu akbar, k... sem, k... tam)

Ne všechno, co otevřel, bylo tak ohavné, jak by se zdálo z následné odezvy - viz poznámky k muslimským komunitám v západní Evropě a masovému přistěhovalectví, které ji proměňuje posledních padesát let - ale použijeme-li tenisové přirovnání, Zeman si tak ještě zvládne nahodit míček, už ale nemá sílu nebo soustředění ho odpálit.

Jednu důležitou funkci pro veřejnou diskusi ale tento prezident sehrává. V reakcích na jeho různé výroky, jimiž se ještě nikdy neohlásila nějaká strukturovanější úvaha, se ukazuje překvapivá marnivost mnoha lidí s přístupem do veřejného prostoru. Píší nekonečné řady článků, dokonce petice, vyzývají ho k abdikaci a tlačí k omluvě národu, postiženým dětem, Evropě, neandrtálcům, Ferdinandu Peroutkovi. Pořádají popuzené demonstrace, při nichž tak jako 17. listopadu na Albertově trapnost některých vyzařuje i do ciziny.

To nasazení většinou není v žádném poměru k významu Zemanových proslovů a k jeho skutečnému vlivu. Dokud se zdálo, že by se skrze ovládnutí sociální demokracie mohl stát hlavním hráčem v zemi, chovalo se k němu zpravodajství České televize uctivě. Dnes, když si prezident zateoretizuje nad zrušením koncesionářského poplatku, to vedení ČT označí za "bezprecedentní útok" na svou nezávislost.

Dramaticky se má reagovat jen na dramatické jevy. Prezidentova slova o ČT jsou dnes hlasem baviče na politické poušti. Tento pavlovovský reflex na Zemanovy špruchy zvláštně kontrastuje s malým zájmem o to, jak vykonává těch svých pár skutečně významných pravomocí. O Ústavním soudu ještě v kampani k prezidentské volbě prohlásil, že do něj bude nominovat podle přání šéfa ÚS Pavla Rychetského (který mimochodem tehdy mohl vyhovět stížnosti napadající volbu, v níž Zeman vyhrál, a nevyhověl) - což je skandální přístup, prezident má dbát o pluralitu soudu, ne aby se stal lénem předsedy.

V posledních dnech zase střílí na guvernéra ČNB Miroslava Singera a slibuje, že on do centrální banky jmenuje jen lidi nakloněné euru. 
Eurozóna je dramatický omyl, určitě největší v dějinách evropské integrace, spor může být tak maximálně o to, jestli je z dlouhodobého pohledu lepší ji zrušit, nebo jestli, jak píše německý sociolog Claus Offe, je "eurozóna omyl, jehož zpětvzetí by bylo ještě větším omylem".

Vstupovat do ní je buď projev myšlenkové setrvačnosti, nebo geniální nápad, jehož autorovi ale vzniká povinnost vysvětlit, proč po těch pěti letech hrůzy je dobré se k ní připojit.

Toho se od českého prezidenta těžko dočkáme - a jeho standardní kritici po něm v důležitých bodech žádné velké vysvětlování ani nechtějí. Kdysi Miloš Zeman tvrdil, že zastupuje spodních deset milionů, před dvěma lety ve vrcholící kampani, že zastupuje plebejce proti patricijům. Zatím je to spíš prezident jakési zastydlé puberty, kterou předvádí on sám, a současně se mu daří podněcovat její projevy i u svých největších protivníků.