Německá diktatura ‚dobra‘ rozeštvává Evropu

Proč to dělají? Tato otázka napadne každého kriticky přemýšlejícího člověka, když sleduje počínání nejvýkonnější a nejmocnější země Evropské unie v posledních třech týdnech. Země, která si jinak zakládá na dodržování pravidel za každou cenu. A neustále zdůrazňuje, jak je potřeba v Evropě hledat společná řešení a konsensus.

Nejdřív svým jednostranným vypovězením dohody Dublin II o tom, že běženci mají žádat o azyl v první zemi Evropské unie, do níž vstoupí, povzbudí už v té chvíli masový exodus do západní Evropy. Migranti, kteří s cestou stále ještě váhali, si to nemůžou vyložit jinak než jako pozvánku: přijeďte. Můžeme vás přijmout až 800 tisíc. Sociálně demokratický ministr hospodářství Sigmar Gabriel dokonce tvrdí, že až milion. Při své pozvánce pro Syřany, lákající ale i další přistěhovalce, se Němci vůbec neohlíží na to, co svým činem, který považují za konání dobra, působí všem zemím, přes něž se ty davy pohrnou. Před rozhodnutím o dobrodiní se žádný německý politik neobtěžuje bavit s Řeky, Srby, Maďary, Rakušany, Chorvaty přes něž se ty desítky tisíc pozvaných valí.

Motivací Němců si nejsou jisti ani sami kriticky myslící Němci. Bude to směs důvodů, obav a příležitostí, které se pod tlakem emocí propojily. Podstatnou roli ale jistě hrálo, že Němci chtěli vypadat jako civilizovaní humanisté. Ti, kdo dělají dobro a pomáhají potřebným. Kancléřka Angela Merkelová ucítila příležitost změnit špatný obraz Němců jako tvrdých, bezcitných diktátorů, který si odnesli z řešení krize eurozóny.

Vzpomeňte si na ty fotky, když se v ulicích Atén ale taky Madridu na transparentech objevovaly fotky Angely Merkelové a jejího ministra financí Wolfganga Schäubleho s hákovými kříži. A Řekové začali seriózně žádat, aby jim Němci vyplatili reparace za to, co u nich spáchali za druhé světové války. Úředníkům nenáviděné trojky (Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banky a Evropské komise) se v Aténách říkalo Němci. Přestože měli třeba švédské nebo nizozemské pasy přece vykonávali německou doktrínu šetření a škrtů. Schäuble pak ještě Řekům proti jejich vůli nabídl dočasné opuštění eurozóny.

Mutti Angela

To byl červenec. Dnes vidíte úplně jiné obrázky. Dojemné fotky uprchlických dětí s transparenty Milujeme Německo. Německo, děkujeme. A emocemi nabité rozhovory, kde mluví o Angele Merkelové jako o své královně. Mutti Angela.

Jenže pak Němci zjistili, že ten exodus nejsou schopni zvládat a začali povinnými kvótami na dělení běženců (kterými si je oni sami dělí mezi spolkové země) tlačit na solidaritu ostatních. Těch, s nimiž se neobtěžovali bavit, když desítky tisíc migrantů vylákali na cestu.

Když se ukázalo, že proti povinným kvótám je v Evropě docela tvrdý a nesmlouvaný odpor, Němci rezignovali na jednu ze základních hodnot Evropské unie, jíž je volný pohyb osob a začali s hraničními kontrolami. Rakušanům, kteří byli první na řadě, to ještě v neděli ministr vnitra Thomas de Maiziére oznámil předem.

My jsme zírali, když se ve středu začalo kontrolovat i na česko-německé hranici, aniž by nám dal někdo dopředu vědět. Neměli bychom to ale brát jako výraz toho, že s námi Němci zachází jako s Evropany druhé kategorie.

Oni se to neobtěžují říkat dopředu nikomu. Francouzi zírali, když se náhle začala kontrolovat společná hranice v Alsasku. Pařížský zpravodaj německého deníku Frankfurter Algemeine Zeitung přinesl výstižný text věrně zachycující překvapení francouzského premiéra Manuela Vallse. Socialistický poslanec Malek Boutih trefně prohlásil, že „paní Merkelová je nejlepší spojenkyní paní Le Penové“. Nacionalistická Národní fronta a Marine Le Penové je nyní s náskokem v průzkumech nejsilnější stranou ve Francii. Penová sbírá podporu Francouzů slogany, jak si Němci bez ohledů na všechny ostatní Evropany zvou do své stárnoucí země „levné otroky“ do svých továren a starobinců. Boutih varuje, že to je mezník evropské integrace.

Francouzi jsou sice formálně pro povinné kvóty. Je to ale jen taktická hra socialistického prezidenta Francoise Hollanda. Ví, že proti vůli Němců by svou neprosadil. A potřebuje spojenectví s nimi v jiných pro Francii zásadních otázkách. Třeba při proměně eurozóny v přerozdělovací hospodářskou unii. Paříž si navíc nejspíš dobře spočítala, že si Německo nakonec otevřeně netroufne přetlačit země, které kvóty razantně odmítají, přestože nemají při rozhodování blokační menšinu.

Deník Le Figaro už napsal, že povinné kvóty jsou mrtvé. Přeměňují se v cosi na způsob „dobrovolných povinných kvót“. Což je samozřejmě logický nesmysl. Faktická debata už se posouvá k masivnější pomoci pro utečenecké tábory v Turecku, Jordánsku a Libanonu, která by měla příliv běženců do Evropy alespoň přibrzdit. V ní mimochodem vynikají Britové, kteří v tichosti dávají násobně víc peněz než ostatní.

Jestli měla být výsledkem ofenzivy dobra proměna Německa v zemi, kterou mají všichni rádi, povedl se pravý opak.

Je otázka čeho se při tomto chaotickém sólistickém rozhodování bez domýšlení důsledků svých činů dočkáme v příštích týdnech a měsících. Pro začátek by stálo za to pochopit, co se s Němci děje.