Jak to mají čeští Greenpeace s demokracií?
1
Porůznu v západním světě se dějí ještě před několika lety nepředstavitelné věci. Předevčírem soudce v Haagu vyhověl žalobě 886 znepokojených Holanďanů a odsoudil nizozemskou vládu za to, že prý nedostatečným tempem snižuje emise skleníkových plynů. „Stát musí dělat víc, aby odvrátil bezprostřední nebezpečí vyvolávané klimatickou změnou, také s přihlédnutím ke své povinnosti chránit a zlepšovat životní prostředí,“ pravil soudce. Nizozemská vláda má teď nařízeno zredukovat emise za pět roků o 25 procent, přičemž původně se zavázala „jen“ k 17 procentům – čili soud jí přikázal neflákat se a přidat tempo. Rozsudek je tak radikálně bláznivý, že snad nepřežije vyšší soudy, nicméně už tím, že padl, se stal precedens, už tím se posouvají hranice myslitelného. Úspěšní aktivisté z Holandska podle vlastních slov pomáhají připravovat žaloby i kolegům v Austrálii, Brazílii, Rakousku, Británii, Irsku a Norsku.
Soudce se ve své překvapivé konstrukci opřel o Listinu základních práv a svobod. V ní skutečně článek 35 stanoví, že „Každý má právo na příznivé životní prostředí“ a například článek 31, že „Každý má právo na ochranu zdraví.“
Výklad těchto článků ale naprosto záleží na názoru soudce: například zdraví se lépe ochraňuje v teple, a teplo je komodita, na kterou řada chudších domácností čím dál hůř dosáhne. Fuel poverty, Energiearmut, česky palivová nebo energetická chudoba – to je jev způsobený v posledních letech jinak nevídané prosperity umělým zdražováním elektrického proudu, za nímž stojí opět ne výlučně, ale hlavně zelená ideologie. V tak bohaté zemi, jako je Německo, šla cena proudu za posledních let zhruba na dvojnásobek, a v roce 2014 se uvádělo, že v nějakém časovém bodu během roku bývá od proudu odpojeno na 300 tisíc domácností, většinou neplatičů z nouze.
Totožná žaloba přijde dohledné době k soudu v Belgii. Jeden z vůdčích duchů tamní akce napsal tato nesmrtelná slova: „Je těžké najít na světě nějakou zemi s funkční klimatickou legislativou, která by byla ve shodě s tím, co si žádá věda.“ Představa, že se zákony mají přizpůsobovat vědeckým objevům, které se mimochodem nějaké dějí neustále, je v naprostém rozporu s vývojem posledních 200 let v západním světě. Zákony se mají přizpůsobovat jen měnící se vůli voličů. Ale i kdybychom tu představu na chvíli připustili, klimatologie je posledních asi třicet let nejvíc zpochybněná věda, téměř lysenkovština dnešní doby, je vystavena nátlaku ekologistů, politiků a grantových komisí, které odměňují politicky konformní vědce.
Nicméně v posledních letech dochází k zajímavému odcizení mezi vládnoucími kruhy a tvůrci veřejné debaty a lidu. Průměrného voliče v typické západní společnosti přestalo nebezpečí klimatické změny bavit, anebo, pokud mu dál věří, to nebezpečí se většinou na žebříčku rizik značně propadlo.
Západní vlády v této politicky nepohodlné situaci dál udržují v běhu klimatickou konference OSN, kde si navzájem slibují, že přistoupí k akci hned poté, co přistoupí k akci ti ostatní, a ani o minutu dřív – a současně se do konkrétních kroků příliš nehrnou. V Británii teď staronová vláda Davida Camerona, nejzelenějšího torye, bude krátit dotace na větrníky. V Austrálii už je v uplynulých dnech o čtvrtinu pokrátili, tamní konzervativci dokonce za vítězství do značné míry přímo vděčí své klimaskeptické předvolební kampani. A do této voličské kontrarevoluce naštěstí přichází soudce v Haagu. Autorka článku v Guardianu se raduje: „Možná už nebudeme muset čekat na politiky, aby nás zachránili oni, možná je zastoupí právníci.“ Není to náhodou projev nedemokratického myšlení v pokročilém stadiu?
Česká pobočka Greenpeace se po verdiktu z Haagu dala slyšet, že rozsudek zanalyzuje a pak „zváží podání podobné žaloby v České republice“ – tedy v zemi, kde Strana zelených po jednom pobytu v parlamentu pro nezájem voličů zmizela v mimoparlamentní opozici. Jak to mají čeští Greenpeace s demokracií?
