Kolektivní hypnóza v Rusku a čekání na čerta

V Rusku byl zatčen režisér a umělecký šéf moskevského Gogol-centra Kirill Serebrennikov. Důvodem je údajná zpronevěra státních prostředků ve výši asi 22 milionů korun. Kvůli té byl Serebrennikov vyšetřován už v květnu. Nu dobrá. S erárními penězi se čachrovalo vždy a je vcelku jedno, zda jde o dotace na stavbu čapí haciendy, nebo granty na divadlo. Notabene v Rusku, kde jsou různí potentáti ve šmelení se státními penězi ještě vynalézavější než tamní sportovci v dopingu.

Jenže: podobnému obvinění už čelil předchůdce současného uměleckého šéfa Gogol-centra Alexej Malobrodskij. Tentokrát mělo jít o zpronevěru prostředků určených na inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánské v roce 2012. Představení se prý vůbec nezrealizovalo, tvrdila obžaloba. Skutečnost byla přitom taková, že inscenace se nazkoušela, po celé Moskvě na ni visely plakáty a normálně se reprízovalo, viděly ji stovky, možná tisíce diváků. Přesto musel Gogol-centr prostřednictvím sociálních sítí žádat své příznivce, aby sdíleli důkazy o tom, že na komedii anglického barda skutečně byli – fotografie z foyer před představením či ofocené útržky vstupenek.

Jinak by vrchnost byla snad schopná inscenaci, na které měsíce pracovala řada lidí, označit za kolektivní hypnózu, vyvolanou za účelem rozkradení veřejných peněz. Kdo trochu zná ruskou literaturu, hrůzná komičnost této situace mu připomene řádění profesora Wolanda a jeho svity v moskevském Varieté. Kulhavý ďábel tehdy v románu Mistr a Markétka také prošel celou Moskvou, ale nakonec se vypařil a po jeho kouscích nezbyla ani stopa…

Ruská kulturní veřejnost má ve věci zatčení režiséra Serebrennikova jasno: jde o další krok v likvidaci přední avantgardní scény země a jejího nejvýraznějšího představitele, filmového a divadelního režiséra, jehož inscenace a snímky už posbíraly několik cen, včetně jedné z prestižního festivalu v Cannes. Kvalitní divadlo se z podstaty zabývá a musí zabývat reflexí společnosti a stavem polis.

V autoritářském Rusku to jistě platí dvojnásob. Ultrakonzervativní, panslavistické a samoděržavné tendence Kremlu si berou divadelní projekty Gogol-centra na mušku dlouhodobě. Serebrennikovo zatčení se těžko dá vnímat jinak než jako odplata za drzost a obvinění ze zpronevěry než coby stejně vylhané jako předchozí pokus se Snem noci svatojánské. Další z velkých ruských autorů prozaik Vladimir Sorokin představil před jedenácti lety v novele Den opričnika antiutopickou vizi Ruska konce dvacátých let jednadvacátého století jako státu, který se sice technologicky modernizoval, ale kulturně a společensky se vrátil do časů carského absolutismu a brutality éry Ivana Hrozného. Sledovat způsob, jakým se Sorokinova temná vize krok za krokem naplňuje, je děsivé.

Putinův nejvěrnější spojenec Ramzan Kadyrov vládne Čečensku metodami a stylem údělného knížete a nedávno začal ve svém panství zřizovat mučírny a koncentrační tábory pro gaye. Ruští odborníci na kyberválku šíří dezinformace a umně sestavená propagační videa o „slušných lidech“ – záškodnících, kteří za hranicemi matičky Rusi šíří se zbraní v ruce nerozbornou slovanskou jednotu. Novináři a opozičníci hynou po houfech. A umělecká reflexe všeobecné barbarizace země má za následek vyfabulovaná a absurdní obvinění jako dříve v případě Alexeje Malobrodského a nyní Kirilla Serebrennikova.

Přesto: režim, který sice má jaderné zbraně, tisíce tanků a letadel, ale přesto se bojí několika divadelníků natolik, že je musí pod průhlednými záminkami zatýkat, je mnohem slabší, než vypadá. V Mistrovi a Markétce přišel do dusivé a paranoidní atmosféry Moskvy v době stalinských čistek na pár dní ďábel a pustil svou cirkusáckou bandu do ulic. A celý ten slepenec lží, práskačství, závisti, podlézání a všední krutosti, na němž ostatně stojí každá malá i velká totalita, se začal rozpadat. Putin není Stalin. Třeba se v Rusku časem zase někdo najde a možná dřív, než kdo tuší. A ani to nemusí být čert.