Farage vzývá starou dobrou Anglii. Kdo se bojí UKIP?

V Evropě jako kdyby přicházela malá doba extrémů. Téměř v každé zemi jdou nahoru nezkušené, často radikální strany, které se nějakým způsobem vymezily proti společenskému konsensu. Tento trend postihl dokonce i Velkou Británii, která bude volit začátkem května. Hlavní silou proti establishmentu tu není krajní levice jako ve Španělsku nebo v Řecku, ale pravicová Strana nezávislosti Spojeného království, UKIP.

Její lídr Nigel Farage je hlavní hvězdou politické sezony. Tento neuvěřitelně výřečný muž dosáhl známosti i jinde po Evropě, když se v únoru 2010 do Evropského parlamentu přišel představit nový prezident Evropské rady, Belgičan Herman van Rompuy, a britský europoslanec mu od řečnického pultíku přiřkl „charisma mokrého hadru a nižšího bankovního úředníka“.

UKIP, který žádá odchod z Evropské unie a významné omezení přistěhovalectví do Británie, se prakticky od svého vzniku v roce 1993 musel potýkat s nálepkou extremistů. Je to dost nespravedlivé – tedy dokud pod extremismem myslíme xenofobii nebo rasismus. Není to nespravedlivé v moderním kontextu, kdy začíná být extrémní i to, co ještě před dvaceti lety patřilo do výbavy normální konzervativní, nebo dokonce liberální strany.

Ve světě zaměnitelných politiků, kteří i v Británii mluví jako roboti, je Nigel Farage skoro zjevení. Kdo nevěří, ať si na YouTube najde debatu sedmi volebních lídrů vysílanou předminulý čtvrtek britskou televizí ITV a vydrží první půlhodinu. Uvidí kožené, přehrávané deklamace šesti politiků a političek – a mezi nimi spontánního lídra UKIP, který na rozdíl od ostatních nepotřebuje žádné zahřívací kolo a „jede“ od první minuty.

Farage je ctitelem zesnulé Margaret Thatcherové, po jejímž nedobrovolném odchodu z čela konzervativců a následném podpisu Británie pod Maastrichtskou smlouvu konzervativní stranu také opustil.

Více čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.