Jediná námořní bitva, kterou jsme svedli. A vyhráli

Připomínáme si jedno mimořádně zajímavé, ačkoli velmi málo známé výročí z české vojenské historie. 16. srpna 1918 došlo k bitvě na Bajkalském jezeře, kterou lze označit za fakticky jedinou námořní bitvu, kterou vybojovali českoslovenští námořníci pod svou vlajkou. Nejde však jen o ojedinělou historickou kuriozitu, ale i o doklad, že nám Čechům (ačkoli jsme národ vnitrozemský) nejsou vodní dálavy vůbec cizí.

Co se vlastně před těmi 96 lety stalo? Českoslovenští legionáři postupovali Sibiří, avšak cestu jim blokovaly bolševické jednotky u Bajkalu. Legionáři se pak rozhodli, že provedou výsadek do týlu rudých na jihovýchodním břehu jezera, k čemuž využili trojici ozbrojených parníků, jež byly součástí takzvaného Námořního oddílu. Plavidla se jmény Sibirjak, Burjat a Feodosia splnila svůj úkol a vysadila vojska na břehu, načež zahájila střelbu na nepřátelská pobřežní postavení, což ale přilákalo plavidla protivníka. V následném střetu legionáři jeden parník potopili, zbylé lodě bolševiků uprchly a Čechoslováci se stali pány Bajkalu.

Druhým nejúspěšnějším kapitánem rakouských ponorek za první světové války byl Čech Zdenko Hudeček.

Naše námořní dějiny však začaly daleko dříve. Nepochybně do nich náleží i rakousko-uherské válečné loďstvo, které by se neobešlo bez českých hlav a rukou. Lodě císaře pána potřebovaly ocel z Vítkovic a kanony z plzeňské Škodovky. Asi málokdo dnes ví, že jedna z bitevních lodí monarchie nesla jméno maršála Radeckého, českého šlechtice a vynikajícího vojevůdce, který mimo jiné sestavil plán porážky Napoleona v bitvě u Lipska.

Kapitáni ponorek

To ale nebylo všechno, protože Češi představovali vysoce významný živel i v posádkách lodí, které se pod vlajkou Habsburků plavily. Vzdělaní, kvalifikovaní, pracovití a loajální Češi byli v námořnictvu monarchie zastoupeni mnohem více, než by odpovídalo procentuálnímu podílu na obyvatelstvu. Byli dobrými strojníky, mechaniky nebo lodními lékaři. Řada z nich získala i velitelské funkce, a to dokonce na ponorkách. Druhým nejúspěšnějším kapitánem rakouských ponorek za první světové války byl Čech Zdenko Hudeček.

Většina námořníků českého původu samozřejmě přešla do armády Československé republiky. Ta totiž také měla své loďstvo, a to v podobě válečné flotily na Dunaji, kde dominoval dělový člun Prezident Masaryk. Československo si tehdy navíc pronajímalo úsek pobřeží Jugoslávie, kde se odehrávala vojenská cvičení. To byl ostatně jeden z důvodů, proč mělo československé vojenské letectvo ve výzbroji i plovákové letouny.

Když Českou námořní plavbu v roce 1995 ovládla firma, propojená s nechvalně známými Harvardskými fondy, plavidla byla rozprodána a na jejich paluby vesměs nastoupily nové posádky z „laciných“ států třetího světa.

Snad nejslavnější kapitolu československé námořní historie ale tvoří Československá námořní plavba, akciová společnost zabývající se provozem obchodních plavidel. Pod naší vlajkou jich sloužilo celkově 44, což řadilo Československo mezi vnitrozemskými státy na špičku. Jednalo se převážně o lodě pro přepravu kontejnerů či sypkých materiálů, ačkoli byl mezi nimi i jeden tanker. Na rozdíl od většiny jiných ekonomických pokusů minulého režimu se námořní lodě ukázaly být vysoce užitečné a po celou dobu generovaly zisk. Naši námořníci mívali výtečnou úroveň a těšili se respektu i u světových velmocí.

Rozprodaná plavidla

Privatizace flotily se dnes asi nedá charakterizovat jinak než jako strašná chyba. Když Českou (bývalou Československou) námořní plavbu v roce 1995 ovládla firma, propojená s nechvalně známými Harvardskými fondy, plavidla byla rozprodána a na jejich paluby vesměs nastoupily nové posádky z laciných států třetího světa. Pouze menšině nových majitelů slouží ke cti, že si původní posádky ponechali, takže se po moři pořád plaví stovky Čechů a Slováků a několik lodí má dokonce kompletně československý personál.

Čtěte také: Jak ubránit Českou republiku

Čtěte také: Armáda ČR by měla lákat, nikoli nutit

Dokážete si představit moderní české válečné námořnictvo? Vypadá to jako fantazie, avšak ve skutečnosti by to mohl být naprosto logický krok. Pokud by totiž ona privatizace neproběhla a stále by fungovala flotila lodí s českou vlajkou, bylo by třeba jim zajistit ochranu před piráty a teroristy, kteří dnešní oceány ohrožují. Obchodní lodě by proto mohly být doplněny i několika menšími doprovodnými vyzbrojenými plavidly.

Zájemců o kariéru na moři by se zde nepochybně našlo víc než dost. Češi totiž opravdu nejsou suchozemské krysy (mimochodem, nikdy jsem žádného profesionálního námořníka neslyšel toto slovní spojení použít). Možná právě proto, že sami moře nemáme, nás o to více přitahuje. České námořní dějiny (vojenské i civilní) jsou možná malé, ale pestré a poučné. Nemělo by se na ně zapomínat.

16. srpen, den jediné československé námořní bitvy, se ideálně nabízí jako datum pro každoroční připomínku této kapitoly naší historie.