Jak ubránit Českou republiku

Smrt čtyř českých vojáků 8. července v Afghánistánu takřka zákonitě rozproudila další debaty o Armádě ČR. Proč vlastně tu armádu máme? Potřebujeme ji? Máme se účastnit zahraničních misí, nebo jen bránit své území? Co z tohoto pohledu znamená členství v NATO? Je současná koncepce našich ozbrojených sil správná, nebo by potřebovala menší úpravy, nebo snad nastal čas na opravdu radikální změnu kurzu?

Na prvním místě je nutno uvést pozitivní fakt, že Armáda ČR se dlouhodobě těší velké důvěře a respektu občanů. Vzhledem k množství skandálů, které provázejí nákupy techniky, se to jeví možná jako překvapivé, avšak zdá se, že občané umějí vnímat odděleně armádu v užším slova smyslu (jíž si skutečně váží) a podivné „kšefty“ na ministerstvu obrany. Také různé spontánní projevy úcty a účasti, které provázejí tragické úmrtí Čechů v Afghánistánu, dokládají, že jsme na svoje současné ozbrojené síly upřímně hrdí.

Většinovou podporu má i členství Česka v NATO, také účast v zahraničních misích je vesměs vnímána pozitivně, ačkoli zde už se ozývá daleko více kritických hlasů. A některé z nich mají alespoň část pravdy v tom, že se naše armáda až příliš soustřeďuje právě na expediční operace a zanedbává kapacity pro obranu našeho území či suverenity. Ostatně i samo NATO stále více hovoří o větším akcentu teritoriální obrany.

Mělo by se ale zdůraznit, že samotné pojmy zahraniční mise nebo expediční operace jsou často vnímány poněkud zkresleně. Nejčastěji si totiž pod nimi představujeme misi, ve které se bojuje proti povstalcům či teroristům, brání se humanitární katastrofě, dohlíží se na stabilizaci země po konfliktu apod. Do takové mise zpravidla posíláme lehkou mechanizovanou pěchotu, průzkumníky, polní nemocnici, ženisty či chemiky.

Stejně tak termín teritoriální obrana neznamená jen obranu území samotné České republiky. NATO je zejména organizace kolektivní obrany, a proto se předpokládá obrana území NATO jako celku. Jak výstižně řekl náčelník generálního štábu generál Petr Pavel, teritoriální obrana začíná na hranicích NATO, ne-li za nimi. To je koneckonců i poslání letounů (včetně českých Gripenů), které hlídkují nad Pobaltím či Islandem. Takže i nasazení českých pozemních vojsk v zahraničí by klidně mohlo být současně teritoriální obranou.

Bezpečnost Česka také musíme pojímat v širším, komplexnějším smyslu. Dnešní svět je příliš malý na to, abychom ignorovali problémy, jejichž výskyt vypadá na globusu jako něco hodně vzdáleného. Stabilizace Balkánu je nepochybně naším zájmem, stejně tak uklidnění situace na Blízkém a Středním Východě. A co když bude agresorem napaden stát, který sice není členem NATO, ale přesto jej považujeme za spojence či partnera? Budeme to zpovzdálí jen sledovat a tiše doufat, že agresor si nás pak nebude všímat?

Přesně v tomto duchu se vlastně neslo nedávné cvičení Strong Campaigner 2014, ve kterém se vojáci Armády ČR podíleli na obraně středoevropské země, jež se stala cílem útoku silnějšího souseda. A nešlo o operaci nějaké guerilly, nýbrž o invazi plnohodnotné státní armády s tanky a letadly. Události na východ od českých hranic (bohužel) představují důrazné varování, že se podobné scénáře nedají vyloučit ani v Evropě.

Navzdory některým potížím obstáli čeští vojáci v onom cvičení výborně. Kapacity pro obranu území tedy stále ještě máme, problémem je zejména jejich početní slabost a zastarávání. Jinak řečeno, stále máme dobré tankové vojsko a dělostřelectvo, avšak je potřeba více modernějších tanků a děl (a tudíž i více tankistů a dělostřelců). Právě sem by se tedy měla zaměřit pozornost těch, kdo rozhodují o nákupech nové vojenské techniky.

V souladu s doktrinálními změnami v USA a NATO se zdá, že období „velkých“ expedičních operací (typu Afghánistánu a Iráku) se chýlí ke konci. Počet českých vojáků v zahraničí by se měl nyní snižovat, což by pro Armádu ČR znamenalo určité klidové období, jež by se mělo využít pro nutné změny. Kapacity pro lehké expediční mise samozřejmě udržujme, měla by však začít rekonstrukce těžších sil teritoriální obrany.

Návrhy akvizic Armády ČR do roku 2025 skutečně obsahují mnoho položek, které se dotýkají přezbrojení pozemních sil, kde je z hlediska obrany území vidět určitě největší deficit. Bojová vozidla pěchoty, samohybná děla, rakety země-vzduch… Od politiků bychom pak měli žádat, aby se zavázali na to vše zajistit peníze.

Smrt našich vojáků v Afghánistánu (kteří se také, byť nepřímo, podíleli na zajištění obrany Česka) nám smutně připomněla, že dnešní svět stále není bezpečným místem a že za bezpečnost se musí tvrdě platit.