Evropské moralizování není řešení. Jak docílit míru na Ukrajině

Poslední americké návrhy, jak ukončit válku mezi Ruskem a Ukrajinou, vyvolaly u nás i v Evropě vypjaté, emocemi nabité reakce. V Česku zaznívaly věty o „novém Mnichovu“, o tlaku na „ukrajinskou kapitulaci“, o „Trumpově zradě“, nebo dokonce o tom, že americký prezident je jakýmsi „agentem ve službách Kremlu“. Podobná rétorika zaznívala i na poslední plenární schůzi Evropského parlamentu. Z úst šéfů některých frakcí, zejména nalevo od středu, padala slova o tom, že „Putin je válečný zločinec, který musí skončit na lavici obžalovaných v Haagu“. Nebo že „nejde o žádný mírový plán, ale o kapitulaci, která zrazuje naše nejvyšší hodnoty“.

Evropské moralizování má svůj racionální základ. Putinovo Rusko je ve válce jednoznačně agresor, který svou invazí na Ukrajině na jaře 2022 brutálně porušil mezinárodní právo. Není ve vitálním zájmu ani nás doma, ani Evropy jako celku, aby Putin vzešel z války jako vítěz, který je za svou agresi odměněn. Jak víme z historie, politika appeasementu vytváří nebezpečný precedens. S jídlem roste chuť. Jako neuchráníme vesnici před útokem hladového tygra tím, že mu jednou doručíme na okraj džungle čerstvé maso, nesmíme ani propadat iluzi, že imperiální Rusko uspokojíme vstřícnými koncesemi, aniž bychom si kryli záda. Nebo jinak: tygr se vesnici vyhne, bude-li mít z vesničanů strach, že ho zastřelí.

Principy jako překážka

Právě v tom spočívá odvrácená strana evropského planého moralizování. Jsme silní v používání vzletných slov, ale slabí, pokud jde o projekci síly. Jsme bohatí, ale na silnou a dobře vyzbrojenou armádu těžko generujeme zdroje, které jsme si navykli – tak jako narkoman – alokovat do udržování přebujelého sociálního státu, když se o naši obranu dlouho starali Američané. Ve jménu principiální politiky se hlásíme k záchraně planety před globálním oteplováním, ale ambiciózní regulací jen vykrmujeme Čínu, Indii, Rusko nebo USA a podrýváme svou hospodářskou prosperitu. Demografickou krizi řešíme importem lidí zvenčí s negativními důsledky pro vnitřní bezpečnost a společenskou kohezi. Hrdě se hlásíme k právům na sebeurčení každého jednotlivce, takže společnost je atomizována a v konfrontaci se silným a servítky si neberoucím soupeřem se jeví jako nesoudržná, slabá, neschopná kolektivní akce. Vyznáváme vznešené principy, ale pod tíhou okolností je aplikujeme selektivně, až většina dospěje k názoru, že principy neplatí, protože jsou v rozporu s realitou. Toužíme po uznání a chceme být jako maják všem příkladem, ale ve výsledku nemáme respekt, v horším případě čelíme výsměchu nebo pohrdání.

Je proto načase postavit se při probíhajících jednáních čelem k realitě. Základním předpokladem je nejen vycházet z našich možností a důsledně hájit zájmy Evropy, ale také dobře rozumět zájmům a schopnostem ostatních klíčových aktérů konfliktu. Jen moralizovat a pak ex post a hloupě reagovat nevede k ničemu. Ve vztahu ke klíčovým aktérům konfliktu nyní trochu podrobněji.

Zaprvé – Ukrajina, o niž tu jde v první řadě. Srovnání s „Mnichovem“ není namístě. Žádná dohoda o Ukrajině bez Ukrajiny nebude. Ukrajina také nic předem nevzdala – na rozdíl od nás v roce 1938. Naopak se statečně a úspěšně brání ruské vojenské přesile už víc než tři a půl roku. Kapitulovat rozhodně nehodlá. Západ ji – po počátečním váhání, kdy Bidenova administrativa nabízela prezidentu Zelenskému vlak do exilu a Němci odmítali posílat jakoukoli pomoc kromě přileb – vojensky, hospodářsky i humanitárně podporuje. Dostatečně k tomu, aby Ukrajina neprohrávala, ale málo, aby Rusko porazila.

Reálný vývoj na válečné frontě ani uvnitř Ukrajiny však není dobrý. Ukrajina ani její obrana není na prahu kolapsu, jak se světu snaží namluvit ruská válečná propaganda. Ale je pravda, že Ukrajina má obrovské problémy s dezertéry i náborem nových vojáků. Stupňující se útoky ruských raket a dronů ničí ukrajinskou energetickou, dopravní a průmyslovou infrastrukturu, což zejména v zimě působí ohromné potíže. O ruských útocích proti civilistům, školám a nemocnicím ve městech ani nemluvě. Na frontě i v týlu se projevuje únava z vyčerpávající války. Bez hospodářské pomoci se země neobejde. Zelenského přitom oslabují korupční aféry na nejvyšších místech.

Ukrajina vydává na obranu kolem 27 procent HDP. Jen na provoz armády potřebuje asi 120 miliard dolarů ročně, z toho polovinu platí spojenci. I kdyby byl konflikt v příštích dvou letech utlumen, bude Ukrajina potřebovat na doplnění svých obranných schopností kolem 100 miliard eur ročně. V zásadě to znamená, že polovinu z toho musí obdržet ze zahraničí – buď ze zmrazených ruských aktiv, nebo formou přímé pomoci. Je to číslo, které žádná evropská země sama o sobě není schopna dlouhodobě utáhnout. Z výše uvedeného proto jasně vyplývá, že dosažení udržitelného míru je nejen v ukrajinském, ale i evropském zájmu.

Zadruhé – Rusko, jehož zájem na rychlém ukončení války není tak zřetelný. Na frontě drží iniciativu a sice pomalu, ale soustavně už dva roky ukusuje další ukrajinská území. Vyčerpávající válka nahrává Rusku, které těží ze své velikosti, odolnosti, přírodních podmínek, nerostného bohatství i z přechodu na válečnou ekonomiku. Bezprecedentní sankce ze strany Západu ho bolí, ale jsou děravé, protože Čína, Indie a sousedící státy Střední Asie se k nim plošně nepřipojily. V rýsujícím se multipolárním světě hrají vlastní hru. Rusku se daří vyhnout plošné mobilizaci, která by ho vnitřně destabilizovala. Armádu doplňuje žoldáky z ciziny a placenými dobrovolníky z řad vězňů, chudých venkovanů a menšin. V ulicích Moskvy či Petrohradu dopad války není poznat. Putinovi nahrává silný nacionalismus a ruská lhostejnost k utrpení druhých.

Místo hodnot „zbraně a prachy“

Mezinárodní trestní tribunál (ICC) v Haagu vydal na Putina zatykač, ale reálně to nemá význam, protože nikdo ho do Kremlu zatknout nepřijde. Rusko, které se k úmluvě nepřipojilo, ho nevydá. USA, Čína a Indie stojí z velmocenských důvodů taky mimo systém ICC. Všechny státy EU – s výjimkou Maďarska, které notifikovalo odchod z úmluvy – se k ICC sice hlásí a mohly by Putina zatknout v případě, že by je navštívil. V praxi to ovšem znamená, že se EU principiální politikou sama vylučuje z diplomatické komunikace s Ruskem. Ostatně stejný problém má EU i na Blízkém východě – mj. díky neadekvátnímu zatykači na izraelského premiéra.

Zatřetí – USA. Vyčítat Trumpovi „zradu“ nemá smysl. Předchozí Bidenova administrativa Rusko od útoku nejen neodradila, ale nejprve mu de facto dala „zelenou“. Pak se sice – pod tlakem Poláků, Baltů a Čechů – vzpamatovala a dodávkami zbraní a zpravodajských prostředků pomohla Ukrajině ruský útok odrazit. Koordinovaným způsobem se připojili Britové a další spojenci v Evropě. Díky této pomoci Ukrajina přežila. Nikdy ale nebyl na stole vážně míněný návrh zapojit masivně do bojů americké nebo evropské vojáky. Pokud jde o zbrojní dodávky, Američané i jejich spojenci je vždy limitovali doletem, protože nechtěli riskovat nukleární konfrontaci. Pokud jde o vstup do NATO, Trump a jeho lidé od počátku deklarovali, že členství Ukrajiny je mimo realitu. Mnohokrát potvrdili platnost svých závazků vůči evropským spojencům v NATO, ale pokud jde o Ukrajinu, vždy otevřeně říkali, že většinu nákladů na její obranu ponese Evropa. Sázet na to, že by jiná většina v americkém Kongresu nebo střídání stráží v Bílém domě přinesly Ukrajině větší podporu, je iluzorní.

S globální redistribucí moci se svět vyvíjí k multipolaritě a hledání stability skrze rovnováhu sil. Nemusí se nám to líbit a nemusí to být pro nás ani výhodné, ale realitou je, že v mezinárodních vztazích budou v příštích letech hrát větší roli vojenská a ekonomická síla (tedy „zbraně a prachy“) nežli obecně sdílené hodnoty a principy. Američané se musí soustředit na balancování rostoucí moci Číny a nepotřebují posilování čínsko-ruské aliance. V jejich zájmu je proto ukončení rusko-ukrajinské války. Protože Rusko se k jejímu ukončení příliš nemá a Američané nechtějí jít s Ruskem do vojenské eskalace, uchyluje se Trumpova administrativa k ekonomickým nástrojům. Vůči oběma stranám volí metodu pomyslného cukru a biče. Pro vnějšího pozorovatele to pak vypadá, jako by šlo víc o byznys než o mír.

Ano, pověstný 28bodový plán byl v jádru ruské provenience. Z dostupných informací je patrné, že Kyrill Dmitrijev, nový Putinův vyjednavač, který má z byznysu s Američany bohaté zkušenosti, využil korupční aféry v Kyjevě a přijel s návrhy na Floridu, kde je projednával s Trumpovým vyjednavačem Stevem Witkoffem. Ten do nich vložil americké byznysové nápady, aby získal Trumpovu podporu, a Dmitrijev to „leaknul“ médiím. Vyvozovat z toho ovšem konspirační závěry, že Washington pracuje pro Kreml, je nesmysl.

Škrtat a dopisovat

Udělám teď malou „mnichovskou“ odbočku. V polovině devadesátek jsme se v Praze snažili přimět německou vládu, aby s námi řešila problémy s požadavky sudetských Němců, které zatěžovaly vzájemné vztahy. Kohlova vláda se řešení dlouho vyhýbala. Sudeťákům sice tvrdila, že jejich požadavky vůči Praze nastolovala, ale reálně to nedělala. Spor mezi Prahou a Mnichovem eskaloval. Situace se začala měnit, když si Václav Havel v Berlíně veřejně postěžoval, že Němci jsou nevděční, a ministr zahraničí Josef Zieleniec v německém tisku propálil alibismus spolkové vlády. Vyvolalo to vnitroněmeckou diskusi. Ledy se však pohnuly až v momentě, kdy jsme přes důvěrné diplomatické kanály ponoukli sudetské Němce, aby své požadavky dali na papír a poslali nám je. Věděli jsme, že na papír dají jen to, co unese zveřejnění. V Praze jsme z „návrhu“ začali selektovat to, co je k diskusi a co je nepřijatelné. Právě tímto papírem začala cesta k deklaraci, která konflikt vyřešila. Nechci dělat přímou paralelu, ale jako příklad, jak nestandardní cestou dojít k řešení, to posloužit může.

Tím se dostávám ke čtvrtému a k poslednímu bodu – k Evropě. Navzdory všem jejím slabinám nedělá pro záchranu Ukrajiny vůbec málo. Hodně se v poslední době přiučila. Na svých bedrech nese jak většinu ekonomické a humanitární pomoci, tak i stále větší podíl na dodávkách zbraní a munice. Pokračování v této všestranné pomoci je v životním evropském zájmu. Výsledkem musí být dobře vyzbrojená Ukrajina, která bude schopna Rusko od příštího útoku odstrašit. Bude-li to Ukrajina akceptovat, nemá smysl odmítat kompromis na bázi výměny území za mír. Válka na Ukrajině se nesmí stát evropskou proxy válkou, ve které Ukrajina vykrvácí až do posledního muže. Padne-li totiž celá Ukrajina, ocitne se EU v ještě nebezpečnější situaci. Náklady na posílení evropské obrany, včetně nezbytného nukleárního odstrašení, by dramaticky vzrostly.

Má-li Evropa v této klíčové misi uspět, nesmí se utápět ani v planém moralizování, ani reagovat jako potrefená husa na návrhy jiných. Naopak musí přehodnotit své priority a lépe alokovat disponibilní zdroje. K řešení konfliktu musí přistupovat realisticky, konstruktivně a aktivně. Pokud se objeví návrhy z Washingtonu, nemá smysl je kategoricky odmítat, torpédovat ani vytvářet alternativní protinávrhy, ale vzít pero a škrtat to, co je v rozporu s našimi či ukrajinskými zájmy, a naopak dopisovat, co tam chybí. Není na mně dávat hraběcí rady, ale jeden ze zjevných kandidátů na škrty ve známém návrhu je požadavek, aby se na Ukrajině do sta dnů konaly prezidentské volby. Nejenže to není proveditelné, ale je to i nebezpečný zásah do její suverenity.

Američany k vyřešení konfliktu zatím potřebujeme. Je dobře, že Witkoffa, který jde Rusům až moc na ruku, doplnili ve vyjednávacím týmu ministr zahraničí Marco Rubio a také Jared Kushner, který vícekrát potvrdil, že je kompetentní a má výsledky. Naopak to nejhorší, co se Evropě může přihodit, je uražený Trump a definitivní odchod USA od jednacího stolu. Veškeré náklady na řešení by zůstaly na bedrech Evropy, která při vší úctě a přes postupné probouzení se do reality nebude – přinejmenším v příštích dvou až třech letech – schopna takovým nárokům úspěšně dostát.

Text vychází v Týdeníku Echo č. 49.