Ne zcela povedený úklid mrtvoly
Pro hloubku změny, jíž český veřejný prostor za poslední dva roky prošel, je případ s odstupováním ministryně spravedlnosti Heleny Válkové charakteristický. Před dvěma roky zhruba touhle dobou odvolával premiér jednotýdenní ministryni obrany Karolinu Peake, a protože při vysvětlování nepodával Petr Nečas přesvědčivý výkon a držel se v rovině náznaků, spekulace o tom, co za koncem Peake bylo, tvořily po několik dní hlavní potravu politického zpravodajství.
U Heleny Válkové teprve týden po odstoupení vychází najevo vůbec to, že byla z úřadu vytlačena proti své vůli. Tak dlouho se ministru financí, který je jejím stranickým šéfem, dařilo udržovat nad případem mlhu, dost dlouho na to, aby se v normální mediální demokracii otevřela jiná šťavnatá témata.
Teprve teď v rozhovorech pro Českou justici a deník Právo odstupující ministryně sama řekla, že musí jít. Proč? Oficiální vysvětlení o malé razanci – nebo z pohledu paní ministryně o neochotě řídit úřad zbrkle – je povinnostní a pozornost mu nevěnuje nikdo aspoň trochu obeznámený s chodem ministerstva. Válková má pravdu, pokud upozorňuje, že se jí pomyslné položky na seznamu úkolů pomalu začalo dařit odfajkovávat. Ale jinak ani od ní, natož od Babiše či jejího nástupce Roberta Pelikána nevíme nic pořádného. Tedy kromě způsobu, jímž se politická poprava provádí.
Pod Válkovou, jak sama říká, se křeslo začalo kymácet, když po ní 3. února vyjely na titulní stránce Lidové noviny s článkem tvářícím se jako rekapitulace práce ministryně po roce ve funkci. V článku se s odvoláním na dva důvěryhodné zdroje (odkud, než z ANO, že?) píše, že bude vyměněna. Rozrušená Válková, uvědomujíc si, komu LN patří, si Andreji Babišovi stěžuje, co to zase je, načež ji – podle jejího výkladu – Babiš odpovídá, že ano, situaci je třeba řešit, neboť medializace kolem Válkové poškozuje hnutí ANO. Je to dokonalé obklíčení a dokonalý alibismus, ministr se bojí, že jeho vlastní noviny by mohly poškodit jeho vlastní stranu, tak radši musí odejít člověk, který v tom soukolí zřejmě ve věcí nezávislosti státních zástupců na politicích projevoval v poslední době jakýsi vlastní úsudek. Začíná to připomínat rezoluce pracujících, tentokrát přímo z vlastního závodu.
Pokud je navíc pravda, že Babiš chtěl po Válkové, aby zablokovala jmenování soudce Jana Sváčka k Vrchnímu soudu, musíme si odmyslet jména a uvědomit si, že tu ministr financí mluví do jmen v justici. Což připomíná doby před deseti lety, kdy Stanislav Gross mluvil do obsazování firem se státní účastí, které v kompetenci ministra vnitra prostě nebyly. V té době se tomu málokdo divil, „protože tak to prostě je“, za pár let se kdekdo divil, jak mohlo být něco takového možné. Je fakt, že Babiš kromě ministerstva financí vede druhou nejsilnější stranu a je koaličním činitelem. Ale tato vláda se přece zaštiťovala záměrem justici odpolitizovat. Ne aby jeden z koaliční trojky určoval, jaký soudce kam přijde.
Helena Válková šla před rokem do vlády zřejmě s dobrým úmyslem zlepšit českou justici, jejíž úskalí dobře znala. Semlel ji při tom babišovský všeobjímající systém, do něhož se tehdy zapojila i přes některé varovné hlasy. Dnes svými slovy tvrdí, že jen nechce, aby se lhalo o jejích motivech, že jinak hodlá nadále zůstat v ANO, a že bude dělnou poslankyní svojí strany. Pokud za tím lidsky pochopitelný záměr nedopustit, aby roztržka probíhala po italsku, je paní ministryně stižena stockholmským syndromem. Anebo pro ty, kdo šli s Babišem, platí omerta? Naznačovalo by to i faktické mlčení jiných, co už od něj byly odejity nebo odešly – právničky Hany Marvanové nebo třeba novinářky Sabiny Slonkové. Takové zlověstné ticho posiluje nimbus „nejmocnějšího muže v zemi“ – a to je prostě špatně.
