Kostel svaté Anny v Annabergu patří k nejkrásnějším pozdně gotickým chrámům v této části střední Evropy. Jeho nejbližší příbuzný stojí na české straně u Mostu.
Foto: Jiří Peňás
4
Česká juniorská reprezentace obhájila na mistrovství světa do 20 let bronz z loňského roku. V jejich posledním zápase letošního šampionátu porazili Švédsko 3:2, ...
Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu. Nad ním je ještě jeden kopec, Schreckenberg, kde v kolumbovském roce 1492 objevili prospektoři bohaté naleziště stříbrné rudy, čímž začala v tomto kraji stříbrná horečka, která si nezadala s tou zlatou na Aljašce. Nalezení stříbra dalo povstat městu, které bylo založeno o čtyři roky později. Z iniciativy saského vévody Jiřího Vousatého (Georg der Bärtige) dostalo jméno po matce Panny Marie Anně, babičce Ježíšově: a protože v symbolické řeči teologie je Ježíš zlato a Panna Maria stříbro, tak Anna porodila stříbro, čímž se stala spolu se svatou Barborou patronkou horníků, především těch kutajících ve stříbrných horách. Což byl případ i Erzgebirge čili Rudohoří, pohoří, kterému my říkáme Krušné hory. Aby Anna nezůstala sama, přidalo se asi o dvacet kilometrů dál městečko Marienberg a za třicet let k nim na české straně přibyl Mariin tatínek, Joachimsthal čili náš chudák Jáchymov.
Do Annabergu jsem nepřijel poprvé: je to hned za hranicemi, z Chomutova tam jezdí autobus, bere to přes Vejprty, pak pár kopců s větrníky a jste v Annině Kopci. Má nyní něco přes dvacet tisíc obyvatel, to ovšem i s přidruženými obcemi, především s druhým hornickým městem na kopci, Buchholz, jež sloučily dohromady po válce sovětské okupační úřady. Annaberg zůstal ušetřen válečných škod, Buchholz to odnesl za něj, neboť nad něj zabloudila jedna letka RAF, když letěla v březnu 1945 s bombami na Chemnitz, česky Saskou Kamenici. Těch skoro dvacet tisíc obyvatel měl Annaberg ale už pár let po svém založení, na začátku 16. století, kdy se rychle vyšvihl na druhé největší město v Sasku – po rovněž hornickém Freibergu, skutečné metropoli Rudohoří těch dob. Stříbrná horečka netrvala dlouho, sotva pár desetiletí, a už v polovině 16. století začíná stagnace, které ovšem lze vděčit za zachování města v relativně původní podobě.
Člověk hledí užasle na krajkovou nádheru kleneb, jež vypadají jako růžové pavučiny utkané nějakou rafinovanou nadlidskou inteligencí, nějakým strojem na abstraktní obrazy, které tady zůstaly ze začátku 16. století.
Foto: Jiří Peňás
Je to svým způsobem klenot, to kdysi hornické městečko, které se převaluje na svahu, na němž renesanční urbanisté vyměřili síť s pravoúhlými ulicemi, v jejichž středu stojí čtyřúhelníkový trh s radnicí. O něco výš je místo na kostel, který patří k nejkrásnějším pozdně gotickým chrámům v této části střední Evropy. To je, řekněme, estetický důvod, proč sem jezdím, a doporučuju to město každému, kdo si chce odskočit na saskou stranu a vidět něco hezkého. Již zdálky trčí či vystupuje mohutná hranolová věž, ze které vyrůstá ještě jedna, v níž bydlí zvoník ve svém bytě. Po válce tam až do své smrti bydlel nejznámější východoněmecký kouzelník Kurt Soltau, s ním tam žila – spolu s ženou – ochočená, inteligentní kavka, která chodila domů po věžních schodech a uměla ještě další zajímavé věci, třeba krást hodinky, které pak poctivý kouzelník zas vracel. Pod kostelem měl krámek s magickými předměty, které směl prodávat i ve vědecky komunistické NDR. Umřel v té věži v roce 1995, kavka brzy po něm též.
Foto: Jiří Peňás
Za věží je rozložitá křížová masa robustního gotického kraba, který těžkopádně dosedl na krušnohorský svah. Zvnějšku to tak nevypadá, spíš se chrám jeví jako šedivá kamenitá pevnost, jehož strohost nesmí narušovat jediná ozdoba či dekorace. Ale když člověk vejde dovnitř, udělá pár kroků, zvedne zrak, hledí užasle na krajkovou nádheru kleneb, jež vypadají jako růžové pavučiny utkané nějakou rafinovanou nadlidskou inteligencí, nějakým strojem na abstraktní obrazy, které tady zůstaly ze začátku 16. století. Ta velkolepá, přitom elegantní výzdoba měla zajisté reprezentovat bohatství stříbrného Saska, měla ukázat vybranost vkusu vévody Jiřího, který dohlížel na stavbu a kostel považoval za svůj příspěvek do dějin. A byla to pro Německo bouřlivá a převratná doba: v říjnu 1517 přibije Martin Luther na vrata chrámu ve Wittenbergu svých 95 tezí, čímž začne reformace. Sasko se stane jedním z jejích ohnisek. Ale vévoda Jiří byl a zůstal až do své smrti v roce 1539 katolíkem, teprve pak se i tahle část Saska stala luteránskou, ale kostel naštěstí přežije, zmizí obrazy, nádherná výzdoba z kamene však zůstane, pás výjevů, dohromady jich je sto, z biblických dějin, od stvoření světa po ukřižování Petra a Pavla, na empoře, tedy na ochozu, přečká věky. Stejně jako nádherné Krásné dveře (Schöne Tür), filigránské dílo Hanse Wittena, jehož výtvory otvíraly v této části Evropy dveře renesanci. Pod kazatelnou, na kterou nechal onen Jiří umístit svůj žlutočerný wettinský znak vedle polské orlice, neboť jeho žena Barbara byla Jagellovna, se krčí roztomilá figurka kníratého horníka, jenž cepínem tluče do sloje. Kdo ho najde, toho kopáč pozdraví: Glück auf! Zdař Bůh!
Foto: Jiří Peňás
V průběhu pětadvaceti let měl chrám čtyři stavitele, čtvrtým a asi nejvýznamnějším byl Jakob Heilmann ze Schweinfurtu čili Svinibrodu, odkud odešel do Čech, kde spolupracoval s největším stavitelem té doby v českém prostoru, geniálním Benediktem Riedem (česky Rejtem). Ona manželka Jiřího, Barbara von Polen čili Barbora Polská, sestra českého krále Vladislava, mohla hypoteticky iniciovat Heilmannovo pozvání jako stavitele poslední fáze výstavby annaberského chrámu, tedy jako baumeistera. A jí ho mohl doporučit bratr Vladislav, byť ten se jako uherský král (od roku 1490) objevoval v Čechách již jen sporadicky. Nejvýznamnější dílo spojené s mistrem Riedem ale již stálo – Vladislavský sál. Lze si představit, že zde se jeho žák Jakub Heilmann naučil technice kroužených a sklípkových kleneb, těch kamenných krajek, na které člověk hledí uchvácen v kutnohorské Svaté Barboře nebo v kostele sv. Mikuláše v Lounech, v němž je pochován Ried, jehož 19. století vlastenecky přejmenovalo na Beneše z Loun. Zhruba ve stejné době (1515), v jaké byl Heilmann povolán do Annabergu, byl podle jeho návrhu dokončován kostel Nanebevzetí Panny Marie ve městě Brüx – ano, v českém Mostě, který leží (či spíš ležel) přes krušnohorský hřeben nějakých třicet kilometrů od Annabergu. Tento skvostný chrám, jediná památka na starý královský Most, je tedy sourozencem chrámu stojícího zde v saském Annabergu, jejich příbuzenství je jedním z mnoha uzlů na vláknech spojujících tkaninu střední Evropy.
Ta krajková klenba kostela, kam přicházeli měšťané a horníci se svými rodinami, se pak nejspíš vepsala do genetické struktury jejich manželek a dcer, neboť tak si lze vysvětlit původ jiného místního fenoménu, krajek, těch pavučin z bavlněných nití. Uprostřed náměstí stojí kašna se ženskou postavou, jde o Barbaru Uthmannovou, průkopnici paličkování ze 16. století. Po straně má takový polštář s připíchnutými nitěmi, jichž se jednou rukou dotýká. Paličkování a krajkářství, tento velmi komplikovaný a trpělivost a um vyžadující způsob, jak z nití udělat dečku, či rovnou záclonu, se ideálně sešlo s mentálními vlastnostmi krušnohorského obyvatelstva, tedy jeho ženské části, které do úmoru vysedávalo u složitého zamotávání a smotávaní nitek, k čemuž si zpívalo tklivé a melodicky nijak bohaté písně krásného, ale drsného Rudohoří.
Jinou lidovou pozoruhodností tohoto kraje, jež se na druhé straně hor, tedy u nás, již nevyskytuje, jsou Schwibbögen. To jsou takové vyřezávané či vypilovávané dřevěné nebo kovové obloukové svícny, uprostřed nichž postávají či se krčí postavičky nejčastěji horníků, ale může tam být také nějaký hajný či ponocný nebo nějaký jiný příslušník pomocných oddílů lidové samosprávy. Když se člověk vyskytne někdy kolem Vánoc na německé straně Krušných hor a je večer, svítí tyto „švibbégn“ snad za každým oknem. A nelze popřít, že to má poezii, světelně hřejivou magii ve studené noci.
Vlastně kvůli tomu jsem do Annabergu pár dní před Vánocemi přijel. Bylo ale zatím poledne, ještě dost světla, na náměstí, tedy na rynku (Markt), stály boudy vánočních trhů, které tady v Annabergu jsou decentně skryté, nenápadné, ale právě tím pro moje účely pravé a vyhovující. Nebylo tam ani moc lidí, nájezdy z Čech bych očekával ve větších městech, též coby terč nějakého multikulturního útoku se annaberský trh jevil jako málo atraktivní. Já tam přijel s úmyslem tiše se pokochat zbytky představ o Vánocích. Což se do určité míry splnilo. Ale k tomu se ještě vrátím. Až bude tma.
00:01
