Otakar Foltýn coby koordinátor strategické komunikace rezignoval už v říjnu, pár dní po volbách, připomíná v komentáři Adam Růžička.
Foto: Michal Čížek
1
Období vánočních svátků patří každoročně k nejrušnějším obdobím pro obchody v Česku. Lidé nakupují nejen potraviny a vánoční cukroví, ale také dárky, dekorace ...
Téměř přesně před třemi lety, mezi svátky, se na veřejnost dostal interní dokument z Úřadu vlády, konkrétně z týmu tehdejšího zmocněnce pro média Michala Klímy, který předkládal akční plán boje proti dezinformacím. Šlo, popravdě řečeno, o dosti nešťastný a nedomyšlený návrh, který mimo jiné počítal se zavedením nového trestného činu, jenž by kriminalizoval šíření dezinformací, a s přijetím zákona, který by státu umožnil blokovat tzv. dezinfoweby (aby se to nemuselo činit mimo zákonný rámec, jako tomu bylo dříve toho roku, krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu).
Dezinformace – tehdy jako dnes – představovaly vágní a gumový pojem a navrhované nástroje k jejich potírání hrozily nepřiměřeným zásahem do svobodné diskuse. Dokument dokázal bezprostředně zmobilizovat zaslouženou kritickou reakci a v následujících týdnech a měsících byla většina z plánovaných kroků ve veřejném prostoru pranýřována do takové míry, že byl zanedlouho skoro celý akční plán na odpis – a stejně tak přidružený zmocněnec. Jedna věc ovšem přece jen z plánu přežila: strategická komunikace čili straktom.
Nyní, v čase třetího výročí, se nám však objevuje nový interní dokument, který unikl tentokrát z ministerstva zahraničí, jenž naznačuje, že zřejmě i tomuto aspektu informačního boje brzy a snad definitivně odzvoní. Na konci minulého týdne zveřejnil mediální projekt Page Not Found návrh na „změny systemizace“ resortu od 1. ledna. Měnit se toho má vskutku hodně – pod taktovkou Petra Macinky se mají zrušit celé sekce ministerstva, namísto nichž se pak zřídí nové, a zřejmě dojde k výrazné obměně úřednictva – tyto kroky již stihly značně rozjitřit vášně opozičních politiků a komentátorů, kteří hovoří o „čistkách“, či přímo o „jatkách“, jež údajně zpochybňují kompetenci české diplomacie, pokud přímo neohrožují bezpečnost země. Jedna ze změn se týká odboru komunikace, který má být reorganizován a nově převeden do přímé podřízenosti ministra – v rámci odboru se pak má úplně zrušit právě oddělení strategické komunikace.
Nutno zmínit, že zde nejde o kdovíjaké překvapení. Zástupci nové vlády dlouho dopředu vyjadřovali svou averzi vůči stratkomu, a to především skrze výtky k jeho hlavnímu představiteli, samozvanému buldozeru, plukovníku Otakaru Foltýnovi, který sebe a úřad pravidelně zviditelňoval především nevybíravými výroky (jeho „svině“, „fašisty“ či „zombíky“ netřeba znovu rozebírat), u nichž bylo skutečně zatěžko spatřovat sebemenší posilování obranyschopnosti republiky proti nepříteli. Foltýn coby koordinátor strategické komunikace rezignoval už v říjnu, pár dní po volbách – rezignace proběhla ve stylu „odejít dřív, než vás vyhodí“; místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček totiž už v dubnu avizoval, že post zruší, protože se Foltýnův tým podle něj choval jako „aktivistická neziskovka“.
V něčem jsou nicméně zprávy ze zamini doopravdy nad očekávání, neboť se zdá, že vypořádávání se stratkomem bude sahat hlouběji než pouze na úroveň osobních antipatií vůči koordinátorovi a že, slovy motoristického experta na zahraničí Jana Zahradila, „defoltýnizace“ státního aparátu proběhne zevrubněji. To rozhodně samozřejmé nebylo. Ačkoliv bychom dnes našli velmi málo skutečných zastánců dosavadní podoby stratkomu pod velením plukovníka (s výjimkou jeho skalních fanoušků, kteří jej berou spíše jako celebritu než státního úředníka), je zde stále mnoho lidí, kteří pochybení vnímají ryze v tom, jak se věc realizovala, a nikoliv v podstatě strategické komunikace jako takové.
Zde se pohledy budou různit podle toho, jak nahlížíte na vliv informačního působení na člověka. Věříte-li ve snadnou manipulovatelnost veřejnosti skrze online informace, může se jevit jako rozumné, aby stát aktivně „chránil“ občany před škodlivými narativy, korigoval jejich vnímání reality a činorodě vstupoval do veřejné debaty s vlastním výkladovým rámcem. Úskalí tohoto pohledu ovšem spočívá v tom, že v sobě nevyhnutelně nese paternalismus a hlubokou nedůvěru ve schopnost společnosti vést vlastní otevřenou diskusi, rozlišovat argumenty a napravovat omyly bez státního dohledu a přičinění. To je také důvod, proč se strategická komunikace v praxi jen obtížně odlišuje od propagandy, tedy od cíleného formování veřejných postojů ve jménu „vyššího dobra“ – a jakmile stát začne považovat své občany spíše za objekty informačního ovlivňování než za autonomní a nezávislé účastníky debaty, bude čím dál těžší bránit se dojmu, že problém neleží jen ve způsobu provedení stratkomu, ale v myšlence samotné.
Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, bylo do jisté míry pochopitelné, že se pocit ohrožení nepřiměřeně rozšíří a vyvolá strach obecnější a s ním i nutkání „něco dělat“. Polopečené a místy explicitně cenzurní návrhy akčního plánu proti dezinformacím lze v tomto světle číst jako krizovou, citově podmíněnou reakci mimořádné situace. Stratkom pak představoval její měkčí, propagandistickou iteraci – bláhový pokus o narativní řízení informačního prostoru ve jménu bezpečnosti. Pokud však i tato kapitola nyní končí, uzavírá se tento nepříliš slavný příběh jako celek. Snad se zároveň také navracíme ke zdravějšímu pojetí veřejného prostoru: jako místa především pro nesvázanou a svobodnou diskusi, nikoli nebezpečný zdroj latentní hrozby, před níž musí stát své občany neustále chránit.
00:01
