Vzpomínka na Železnou lady

KOMENTÁŘ

Vzpomínka na Železnou lady
Margaret Thatcherová by letos měla sto let – a před padesáti lety se stala předsedkyní britské Konzervativní strany. To jsou dvě výročí naráz, měli bychom na ni tedy trochu zavzpomínat. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Margaret Thatcherová by letos měla sto let – a před padesáti lety se stala předsedkyní britské Konzervativní strany. To jsou dvě výročí naráz, měli bychom na ni tedy trochu zavzpomínat.

Thatcherová byla ve své době dost netypickou konzervativní političkou. Nepocházela z vysokých kruhů společnosti (její otec byl hokynář) a neměla za sebou žádnou drahou soukromou školu, vypracovat se musela sama.

 

Netrpěla také žádnou nostalgií po právě zaniklém britském impériu a dívala se víc do nejisté budoucnosti než do slavné minulosti, což je jinak na pravicové části spektra dost rozšířený sebeklam. A nescházela jí odvaha dělat nepopulární kroky, což prokázala už v momentě, kdy coby ministryně školství sáhla na „svatou krávu“ v podobě přídělů mléka školou povinným dětem, které zrušila. Hysterie kolem toho poněkud připomínala dnešní atmosféru na sociálních sítích a experti z labouristického tábora věštili návrat křivice a tuberkulózy ve velkém. (Nestalo se zhola nic a o deset let později konstatovali neutrální vědci, že mezi příslušnými kohortami dětí nevznikl žádný měřitelný rozdíl.)

Poválečná Velká Británie trpěla jedním velkým kolektivním střetem zájmů – a tím byla téměř totální integrace mezi Labouristickou stranou a odbory. V praxi se to projevovalo čím dál bizarnějšími regulacemi, které diktovaly, jaké činnosti smí vykonávat který zaměstnanec, a tím pádem i rychlou ztrátou konkurenceschopnosti na světovém trhu. Jeden pamětník z britského lodního průmyslu vzpomínal na blogu Construction Physics, jak se v odborově řízených loděnicích vyměňovaly žárovky: bylo potřeba sehnat tři lidi, každého se správnou odborovou průkazkou, přičemž jeden směl tu žárovku vyměnit, druhý mu tam mohl ze skladiště donést žebřík a třetí mu směl ten žebřík při montáži držet. Pokud některý z nich scházel nebo stávkoval, nesvítilo se. Není divu, že britské loděnice, před první válkou největší na světě, během druhé půlky 20. století rychle chátraly až k nepoužitelnosti.

Thatcherová zaútočila na dřív nedotknutelné odbory se stejnou vůlí, s jakou dříve zrušila „školní mléko“. K tomu, že v tomto souboji zvítězila, přispěly dva faktory. Jednak „zima nespokojenosti“, Winter of Discontent, na přelomu let 1978/79, kdy stávkoval kdekdo včetně popelářů a pohled na města zavalená odpadky do výše kolen přesvědčil řadu voličů, že zájmy odborů se s těmi jejich rozhodně nekryjí. Za další pak vítězství ve falklandské válce, jež v národě vzbudilo sice nesouvisející, ale silnou vlnu občanského nadšení. Tato kombinace událostí vedla k tomu, že odbory v tomto zápasu o charakter Velké Británie nakonec podlehly. Paradoxně by tak levice, která Thatcherovou dodnes nenávidí s gustem pravého labužníka, měla být vděčná, že právě tato premiérka rozjela dekarbonizaci Británie. Největším poraženým odborovým svazem byl totiž NUM, odborový svaz horníků, který až do roztrhání těla hájil dávno ztrátové černouhelné šachty před zavřením.

Co bylo největší chybou Thatcherové z pohledu dnešního pravicového voliče? Nejspíš přílišný individualismus. Její proslulý výrok, že „nic jako společnost neexistuje“, byl zaměřen vůči levicovému kolektivismu, ale padl v Británii, která byla stále ještě drtivě evropského a britského charakteru, tak samozřejmého, že si jej jen málokdo uvědomoval – asi podobně jako si ryby neuvědomují vodu, ve které plavou.

Kdyby Thatcherová spatřila dnešní islamizované čtvrti a města, určitě by se jí to nelíbilo – ale její odmítnutí tímto směrem byť jen uvažovat jaksi duševně odzbrojilo britskou pravici na celou generaci. Dokonce ještě nedávno měli toryové problém s tím, opravdu zastavovat imigraci, a příval lidí z rozvojového světa se stal jejich Achillovou patou. Kvůli tomu jim hrozí vystřídání stranou Reform UK, která toto téma bere vážně.

Nicméně velcí lidé dělají velké chyby a ze zpětného pohledu jsme všichni „hrozně moudří“. Tehdy by to leckdo z nás třeba také nečekal.

 

×

Podobné články