Základní zákony lidské hlouposti

Carlo Manlio Cipolla (1922–2000) prošel jako hospodářský historik několika italskými univerzitami, ale nakonec v roce 1957 zakotvil na kalifornské univerzitě v Berkeley. Ve své vědecké kariéře se zabýval hospodářskými dějinami Evropy a vracel se k tématům spjatým s Itálií, jako byly např. ekonomické modely obchodu ve středověké Florencii. Mezi velká finanční centra, kde se rodilo mezinárodní bankovnictví, totiž patřil papežský Řím, kam z celé Evropy plynuly církevní daně, a severoitalská města, která financovala, a dokonce pojišťovala obchod napříč Středozemním mořem a až do Anglie. Celá staletí měli Italové pověst těch nejlepších ekonomických odborníků, než je předehnala koloniální Anglie, jež vojensky i ekonomicky spravovala obrovskou říši. Z tehdejších zkušeností žije anglické bankovnictví dodnes. V Cipollových dílech se dá postřehnout kus jiskřivého italského vtipu a historického vhledu, který jej v roce 1976 dovedl k sepsání eseje o hlouposti.

Cipolla ji vydal v podstatě jako samizdat a rozdával mezi svými kolegy. O několik let později vyšlo italské i anglické vydání a tenká, dnes už klasická kniha se v překladech rychle šířila i do dalších jazyků včetně češtiny (Základní zákony lidské blbosti, Argo, 2012). Mnoho čtenářů ji vnímalo jako „legraci“, která navíc dehonestuje univerzitní prostředí, či dokonce držitele Nobelových cen, ale Cipolla se ve skutečnosti trefil do výzkumů, za které později ekonomové a psychologové dostávali skutečná ocenění.

Jednalo se např. o pověstné výzkumy Justina Krugera a Davida Dunninga o tom, proč se lidé přeceňují. Třeba 94 procent univerzitní profesorů se domnívá, že mají lepší pracovní výsledky než jejich kolegové, což je statisticky neobhajitelné. Hlavní důvod sebepřeceňování je ten, že nevíme, co nevíme. Uniká nám potom široké pole poznání, o němž vůbec netušíme, že existuje.

Odtud byl jen malý krok k úvahám o tom, proč některé společnosti selhávají a jiné rostou. Ekonom Daron Acemoglu se svými kolegy rozpracoval teorii dobrých institucí, které fungují k obecnému dobru – také díky tomu, že si volí vhodné vůdce. Naproti tomu státy, kde převládají tzv. extraktivní instituce s vůdci zaměřenými na odčerpávání zdrojů pro zisk úzké elity, nakonec směřují k nějakému druhu bankrotu. Zní to povědomě, že ano? Do čela těchto organizací se pak často dostávají lidé, které Cipolla označuje jako „loupežníky“. Vlastně nám Cipollova ekonomická satira v posledních letech nějak zhořkla, protože míváme dojem, že tento typ lidí vidíme v médiích stále častěji.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.