Hlavně nehledat sám. Salon Echa o smyslu života

S časem adventu a vánočních svátků přichází i jisté zpomalení a prostor na to, usebrat se a rozjímat o věcech, na něž není přes rok tolik času. V Salonu Echa jsme tentokrát taktéž odvrátili pozornost od každodenního shonu světa kolem a zaměřili se na téma fundamentální a věčné: na smysl života. Pozvání k diskusi přijala kolegyně z redakce, docentka filozofie Tereza Matějčková, rektor kostela Pražského Jezulátka, bosý karmelitán Pavel Pola a filozofický poradce působící v Ústavu filozofie a religionistiky Univerzity Karlovy Adam Lalák.

Před několika týdny zemřel britský dramatik Tom Stoppard, který napsal slavnou divadelní hru Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Ta převypravuje příběh Shakespearova Hamleta pohledem dvou vedlejších postav, na kterých vlastně vůbec nezáleží a které se zároveň celou dobu snaží vymyslet, proč pro ně vlastně poslali a co je smyslem jejich existence. Ve svých diskusích se moc neposouvají a postupně začíná být čím dál víc zjevná jenom jediná věc: že jejich bytí míří pomalu a neodvratně ke smrti. V té hře je také vidět i jistá marnost snahy odpovědět na otázku smyslu skrze intelektuální úvahu. Tak jsem se vás na úvod chtěl zeptat, zda je smysl života vůbec něco, o čem se lze rozumně bavit. Je klidně možné, že byla chyba celé tohle diskusní setkání organizovat. Co myslíte?

Matějčková: Já jsem ráno byla cvičit ve fitness centru. Ve svém filozofickém podcastu jsem již v minulosti mnoho lidí odrovnala tím, když jsem se zmínila o tom, že chodím cvičit, neboť jim to přišlo nehodné filozofie. Mám tam trenérku, asi dvacetiletou mladou ženu. A právě dnes ráno, když jsem si v hlavě sumírovala, co bych tu mohla říct, jsem se jí rozhodla zeptat na to, co si ona myslí, že je smysl života. Okamžitě a velmi suverénně začala mluvit o tom, že ačkoli nemá natolik zodpovědné a vážené zaměstnání jako třeba lékaři, tak je přesvědčená, že trénink těla je taktéž důležitá věc, že se tím zlepšuje sebevědomí, dokonce i myšlení, a že smyslem života je zkrátka dobře prožít život. Zaujalo mne, že neměla sebemenší problém na to odpovědět, nijak se nad tím nepozastavovala a přišlo jí to vlastně jako velice přirozená otázka. Ono když se řekne „smysl života“, tak my mnohdy máme dojem, že bychom měli zmlknout, protože jde třeba o Boha či něco podobného, ale to je už další směr úvahy, který není vůbec nutný. Ostatně každý má nějaké preference a časem dospěje k závěru, že si chce udělat pořádek ve svém životě, neboť jeho čas je konečný, a tak si nějaký smysl či orientaci života vytvoří. Při té velice dobré a bezprostřední odpovědi mojí trenérky jsem si uvědomila, že bychom tu otázku možná neměli intelektuálními obavami přetěžovat. Je to přirozená otázka, před níž bychom neměli zmlknout. Nakonec i ti, kteří tvrdí, jak je ten smysl života věc naprosto nevyslovitelná, tak o tom stejně neustále žvaní. Ti jsou úplně nejhorší.

Čili tu otázku nebrat tak vážně…

Matějčková: Jasně.

Pola: Tenhle pohled mi přijde moc hezký a je mi to blízké. Smysl života je totiž taková trochu paradoxní záležitost. Když jej totiž vnímáme, cítíme, máme – pokud se to dá takto říct –, tak jej příliš neřešíme a nemáme ani potřebu o něm mluvit. To začneme dělat až v okamžiku, kdy jej postrádáme, což nás nutí ptát se „proč“, ať už ve vztahu k jednotlivým událostem, nebo k samotnému celku existence. V tom je ten paradox: když smysl nemáme, tak o něm potřebujeme mluvit; když ho máme, tak opadá i ta potřeba se ptát.

Lalák: Ovšem přesto jsme se tady za tímto účelem sešli a já se přiznám, že to také považuji za určitým způsobem překvapivou věc, že to dávno není více jasné, ten smysl života. Mám pocit, že by se dalo snadno říct, že smyslem života je třeba být šťastný, chovat se laskavě k ostatním lidem, mít například nějaké poslání a tak dále. Nicméně navzdory tomu zde je nějaká část našeho já, které to stále nestačí. Terezo, vy jste zmínila, že možná není nutné onu otázku zatěžovat různými metafyzickými úvahami o Bohu a tak dále, ale já mám za to, že uvnitř nás je přece jen něco, co tímto směrem vykračuje, nebo se tudy alespoň snaží takto vystrkovat růžky. Zda je to kategorický omyl, je potom druhá věc, o níž lze diskutovat. Ale stejně… jenom skutečnost, že se dnes koná tenhle Salon Echa, sama o sobě značí, že ta odpověď není tak jednoduchá, jako by byla v situaci, kdyby u smyslu života mělo jít pouze o štěstí či dobré vztahy s druhými lidmi.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.