Jsou Sudety nad naše síly? „Odpor vůči Praze je silný“

Pravidelně po volbách se na mapě republiky její nejzápadnější část vybarví tak, že si toho všimnou i v Praze a začnou se ptát, co je to v těch Sudetech za zvláštní lidi? A pak si možná všimnou, že tam jsou také nejnižší platy, nejvíc lidí v exekucích, nejhorší lékařská dostupnost, nejméně vysokoškoláků, největší únik mozků, nejvíc sociálněpatologických jevů. Prostě naše Sudety, země „nad naše síly“: tak se jmenovala kniha reportáží Mileny Jesenské z předválečných Sudet a možná to pořád platí.

Je to tím, že se tam vyvinul zvláštní druh člověka? Existuje něco jako homo sudeticus bohemicus, český člověk sudetský? A má jinou volbu? Na to jsem do Salonu pozval lidi se sudetskou zkušeností: Veroniku Bendovou, spisovatelku, autorku novely Vytěžený kraj, spisovatelku a novinářku Alenu Zemančíkovou, kulturologa a pořadatele festivalů v Krušných horách Petra Mikšíčka, ředitele muzea v Sokolově Michaela Runda a novináře a sudetského všudybyla Pavla Vondráčka.

Vondráček: Mluvíme o Karlovarském kraji, kde před rokem 1939 žilo devadesát devět procent obyvatel německy hovořících. Po roce 1945 se z tohoto území stává etnicky vyčištěné území, které bylo dosídleno lidmi snad ze čtrnácti koutů Evropy. Já jsem vyrůstal v Chodově u Karlových Varů a také v obci Tři Sekery u Mariánských Lázní. Moji sousedé byli kromě Čechů a Moravanů z vnitrozemí také Slováci ze Slovenska, Maďarska a Rumunska, samozřejmě Romové, Češi z dnešní ukrajinské Volyně, ale taky z Rumunska, Češi z Bulharska, slezští Češi i Češi z Vídně, ale i slovenští Maďaři, Rusíni z Podkarpatí atd. Byli to lidé s různými kořeny, historickou zkušeností, náboženstvím, kulturou a různými pravidly společenského stylu a chování. Najednou ti všichni měli žít na jednom místě, v jedné vesnici nebo paneláku. Byli přítomností tohoto kraje, možná i jeho budoucností, ale zcela jistě nebyli jeho minulostí. Neznali jeho jemný mechanismus, jeho ekonomiku, jeho zvláštnosti, neměli ani know-how, jak obdělávat půdu v odlišném klimatu, než na jaké byli zvyklí, nebyli odborníci ve sklárnách, porcelánkách, textilkách, které tvořily základ zdejšího průmyslu. Tyto entity se navzájem nepropojily, a jak se píše ve Starém zákoně: Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Dodnes se to nespojilo. Já osobně nevidím budoucnost Karlovarského kraje v následujících letech příliš nadějně. Finanční dotace tomu moc nepomůžou. Důvod tohoto viditelného i neviditelného marasmu taky souvisí s elitami. Společnost Karlovarského kraje během pár desetiletí po druhé válce přišla o šlechtu, o církev, o všechny podnikatele a investory, o soukromé sedláky, o technickou inteligenci, vlastně přišla o jakoukoli inteligenci. Noví obyvatelé, kteří tam přišli po roce 1945, ji nemohli dostatečně nahradit, když navíc to mnozí po pár letech vzdávali nebo když už zůstali, tak odcházely pryč jejich děti. Stačí, když se podívám kolem sebe: odešel jsem do Prahy já, můj bratr, odešel zde přítomný Jiří Peňás, odešly jich tisíce, málokdo se vrací zpět. Takže máme co do činění s torzem nějakého organismu, který přišel o hlavu, ruce a nohy. A od tohohle torza především pražští intelektuálové chtějí, aby volilo jako oni nebo se chovalo poněkud inteligentněji a bylo vstřícnější. Takže já, který střídavě bydlím na pražské Letné a ve Třech Sekerách, nemám moc optimismu a tím víc si cením těch pozitivních deviantů, kteří na Karlovarsku zůstávají, jako je tady Michael Rund nebo Petr Mikšíček.

Zemančíková: Já bych tu politiku socialistického Československa zodpovědnosti za ten stav jen tak snadno nezbavovala. Myslím, že do pohraničí přišli lidé opravdu s dobrou vůlí tam žít: jako třeba moji rodiče, kteří přišli do Tachova v padesátých letech. To byl určitě i případ vašich rodičů… A já nevidím důvod, proč by se nemohly ty různé původy nějak stmelit občansky, kdyby k tomu byly podmínky. Já si myslím, že to nemůžeme všechno svádět jenom na vyhnání a na rok 1945, na to už je to příliš dlouho.

To nepochybně. Ale pak je otázka, proč se to nepovedlo ani po roce 1989, kdy se to pravděpodobně spíš prohloubilo. A jenom říkat, že je to chyba centra, je myslím poněkud zavádějící. Já myslím, že paradox naší kolonizace pohraničí je v tom, že jsme kolonizovali vysoce vyspělé oblasti ovšem bez obyvatelstva, které tu vysokou vyspělost vytvořilo.

Zemančíková: Tachovsko zas tak vyspělé nebylo.

Byla to zemědělská oblast, ale nebyla to kulturně zdevastovaná oblast. Statky těch lidí byly srovnatelné s těmi, jaké zůstaly na bavorské straně. Můžete říct, že to byl chudý kraj, ale nebyl zplundrovaný. Tachov bylo historické město, nikoli Zapadákov někde v pustině. A vedle těch elit tam přicházelo taky hodně lidí, kterým nic jiného nezbývalo a kteří se sháněli, kde mohli. Jako dítě jsem zažil import Romů ze Slovenska a to bylo, jako když přivezete kmen z divočiny. Pro mě to bylo dobrodružné a zajímavé, ale ty domy po Němcích, kam je nastěhovali, za chvíli lehly popelem. A nebylo divu, prostě v nich neuměli a nemohli žít.

Vondráček: Původních sudetských Němců na Karlovarsku už moc není. V 90. letech jsem některé poznal, když jsem o nich psal reportáže do Reflexu a Lidových novin. Mnozí vzpomínali, že žili ve velmi drsných poměrech. Byli to horalé, kteří ale byli zvyklí se tvrdě s těmi poměry poprat. Vzpomínám si, jak mi jeden sedlák z Kovářské, v Krušných horách, vyprávěl, jak pěstovali na příkrých terasovitých polích místní zelí, které pak zavařovali a vyváželi do sousedního Saska. Byla to tvrdá práce, ale živila je. Když po pětačtyřicátém přišlo obyvatelstvo, tak s hospodařením na horských svazích nemělo žádné zkušenosti a tradice zanikla. Vzpomínám si, co mi říkali Rusíni, kteří přišli na Tachovsko do obcí Lesná a Milíře z dnešního Rumunska: „Dostali jsme třináct hektarů, ale nevěděli jsme, co s nimi. Byli jsme zvyklí na teplé podnebí, na pěstování vína, ale tohle jsou studené hory a bez zkušeností jsme to nezvládli. Mít dobrou vůli pracovat a žít někdy nestačí.“

Největší kapitál každé země jsou lidé, kteří jsou schopni se sami uživit. Když tihle zmizí, je to pak těžké.

Mikšíček: Když jsem se o ty věci začal zajímat, četl jsem různé historické materiály k předválečnému Československu a narazil jsem na knížku Josefa Škrábka Sudetští Němci o sobě. Tam jsou velice cenné sociologické vhledy do jejich problémů za první republiky. Výrazně tam převládal pocit odstrčenosti a neporozumění pro jejich problémy. Sudetští Němci zprvu volali o pomoc směrem ku Praze, o které si mysleli, že o nich neví. Cítili, že stát se zaměřuje na centra a je opomíjí a oni nemají zastání jak na politické, tak na hospodářské úrovni. Podobný pocit existuje dneska. Když pak v Sudetech udeřila ekonomická krize, tak jedinou šanci, kterou tam tehdy měli, bylo přeorientovat se kompletně na Německo a volat o pomoc tím směrem. Se všemi důsledky. Obyvatelstvo, které tam žije dnes, už nemá žádnou možnost optovat pro cizí stát, ale pocit opuštěnosti ten region generuje naprosto zřetelně i dneska. Sudetský Čech, který tam žije, propadá podobné skepsi, asi jako propadali sudetští Němci. Jenže ti současní nyní nemají žádnou alternativu za hranicemi.

Bendová: Ale dneska jich přece za ty hranice hodně odchází znovu.

Celý salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.