Nelze přece neustále poukazovat na to, že „systém brojí proti dětem“ nebo že ve stávajícím systému „nemáme nárok na nic“, jestliže chybí to hlavní: chuť mít děti, píše Lukáš Novosad.
Foto: Shutterstock
1
Nejvyšší soud navrhl Ústavnímu soudu, aby ze zákoníku práce vyškrtl ustanovení, které v určitých situacích umožňuje zaměstnavateli převést zaměstnance na jinou ...
Český statistický úřad zveřejnil čísla o porodnosti a počtu obyvatel této země. Dělá to pravidelně, nejnovější zpráva přináší čísla za první pololetí letošního roku – a není příznivá: počet obyvatel povadl o jednadvacet tisíc, počet narozených dětí poklesl meziročně o deset procent, přičemž je to trend, který se opakuje po stejných předchozích dvou letech. Je to zpráva na první pohled tragická čili mediálně vděčná, a tak se již vyrojilo množství komentářů, které ji komentují. Velmi mne zaujal přístup kolegyně Evy Klíčové z deníku Alarm.
Autorka čerstvou statistiku využila k tomu, aby popsala ze svého pohledu, proč nás ubývá: protože nám vládnou muži a kapitalismus a protože bezohlednost obou těchto položek znamená, že nejsou rozvinuté služby pro rodiče, respektive rodičky. Muži jsou totiž k rodičovství necitliví, ostatně oblíbený sport prý je přít se o alimenty s bývalými partnerkami a neplatit jim. Vzhledem k těmto faktorům – a dalším, například mizerně poskládané ekonomice, která znemožňuje průměrnému člověku založit si kloudně rodinu – se není co divit, že výhodnou strategií přežití je dnes bezdětnost.
Tak se ostatně článek Evy Klíčové jmenuje. A jeho pointou je toto: „Patřím ke generaci, která od mládí poslouchá, že nebude na důchody, že jsme si neměli dělat děti, když na to nemáme, že nemáme natahovat ruce a žebrat od státu, že si máme zaplatit soukromou chůvu, školku, lepší školu, když se nám erární nelíbí. Dospívala jsem v masírce, že ideálem společensky odpovědné matky je žena, která má ve dvaceti byt, našetřeno pár milionů pro sebe i děcka, rozhodně ne žádná zlatokopka, pro sichr s vysokou školou, aby se plnohodnotně věnovala dětem a dokázala kompenzovat pokulhávající školství.“ Troufám si počítat se ke stejné generaci jako autorka předešlých slov, leč žil jsem zřejmě v jiném světě než ona.
Samozřejmě není překvapivé, že se ausgerechnet v Alarmu a ausgerechnet od Evy Klíčové objeví takto formulovaný článek. Nehodlám se s ní o něj přít. Mnohé z toho, co píše, je nepochybně pravda. Ale po mém soudu úzká. Existuje přece možnost žít nezávisle na „masírce“, které jsme vystavováni. Hesla, o nichž Klíčová píše, si příliš nepamatuji, nikdo kolem mne je neříkal, a to jsme vždy patřili do střední, respektive spíše nízkopříjmové třídy. Dnes je tomu nejinak – nepatřím k bohatým, přesto děti mám. Dobře si přitom vzpomínám, že u nás doma jsem je původně nechtěl já. Snad že jsem mladší než partnerka, snad že jsem byl pohodlný, snad že jsem se bál. Děti jsem si pořizoval, abych nepřišel o ženu, k níž jsem cítil lásku a s níž jsem chtěl být. Rozhodně jsem byl pitomec, a vědět tehdy, co vím dnes, chtěl bych děti o roky dřív, abych na ně měl více síly.
Jinými slovy, nelze přece neustále poukazovat na to, že „systém brojí proti dětem“ nebo že ve stávajícím systému „nemáme nárok na nic“, jestliže chybí to hlavní: chuť mít děti. Vymlouvat se na systém znamená externalizovat vznik rodiny na pobídky jakési nelidské entity. Ale mít děti – a kdo je má, ten to ví – skutečně znamená omezovat se, upozaďovat, učit se rezignovat na vlastní pohodlí a ego. Nepíšu to v Echu poprvé a ne poprvé hledím s nepochopením na své vrstevníky a vrstevnice.
Jde o to, jak o rodičovství uvažujeme. Nevím, jak bych pochodil, kdybych dělal výzkum, co všechno jsou důvody, proč dnes mladí lidé ztrácejí chuť mít děti. Ekonomické či klimatické důvody by jistě stály vysoko. Ale zazněly by také ty, jež za relevantní považuji já? Například přece nelze pomíjet důvody biologické: odsouvání rodičovství na pozdější věk automaticky znamená, že podporujeme vlastní pohodlí. Hledat si nového partnera ve zralém věku obvykle přináší to, že se člověk zdráhá víc než zamlada investovat do nového, jelikož už se mu nechce tolik zvykat si na něčí nešvary, zatímco ve dvaceti neváhal riskovat. Stejné je to s dětmi. A stejné je to s pluralitou společnosti: na to by si v anketě asi nikdo nevzpomněl, ale česká společnost je velmi singularizovaná. Víme to, hovoří se o tom, ale co to znamená? Třeba že ze slovníku zmizelo slovo kolektiv jako slovo neutrální nebo kladné, protože ho dehumanizoval komunistický režim. Proto se nám nedaří v kolektivních sportech, zato máme mnoho úspěchů ve sportech individuálních, založených na úspěchu navzdory druhým. Proto republika stagnuje, protože fungujeme od sebe, nikoli k sobě. S rodinami je to podobné, rodina je kolektiv, je to skupina lidí, model, který zmizel z prostoru jako žádoucí jev. Nepopiratelně je problém, že v Česku málo podporujeme ženy a mládež (žádná relevantní politická strana neuvažuje o mládeži, nemá pro ni program, všechny se předhánějí v lovu o penzisty – je nesmírně frustrující to jako rodič sledovat). Ale je také problém, že neustále zapomínáme na to, začít u sebe, a že nepěstujeme kolektivní vztahy jako něco, co je žádoucí a sexy. Jako něco, kde se jednotky podporují a potencují navzájem.
00:01
