Kaliňák otevřeně řekl, že vláda připravuje blíže neurčitá mediální opatření a vyzývá novinářské organizace, ať s něčím podobným přijdou taky a mohou o tom vzájemně diskutovat. Co to je? Reinkarnace nové normalizace?
Foto: Profimedia
1
Společnost Sev.en Global Investments (GI), která patří do české energetické skupiny Sev.en podnikatele Pavla Tykače, kupuje od španělské firmy Celsa dvě ocelárn ...
V nejsledovanější slovenské televizi Markíza probíhá konflikt mezi managementem a novináři, který může být po příštích volbách inspirací i pro budoucí novou českou vládní sestavu.
Podzimní parlamentní volby na Slovensku se ze strany dnešních vládních sil, v čele se Směrem premiéra Roberta Fica, nesly v duchu boje proti tradičním médiím typu novin nebo televizí. Bylo v tom hodně nepochopení moderního mediální světa, který se odehrává daleko víc na sociálních sítích a v internetových podcastech. Krystalickým příkladem je ostatně Slovensko, kde současná vládní garnitura má kolem sebe hustou infrastrukturu mimořádně sledovaných alternativních médií.
Jak nedávno řekl Andrej Babiš: Dříve potřeboval pro zveřejnění pravdy média, dnes mu stačí jeho vlastní dosah přes sítě. Jinak řečeno, svoje výstupy si sám řídí přes svoje internetové kanály, které ostatní média rádi citují. Zapomněl však říct ještě B. A tím jsou nepsané dohody s šéfy velkých televizí. A o to právě jde dnes na Slovensku.
Když před necelým rokem vznikla nová Ficova vláda, docházelo postupně k utlumení kritičnosti řady slovenských televizí, od zpravodajské TA3 přes TV JOJ po veřejnoprávní Slovenskou televizi. Jako poslední ležela na cestě k neutralizaci nesledovanější TV Markíza, vlastněná českou společností PPF v čele s majitelkou Renátou Kellnerovou.
Začátkem roku došlo ke změně šéfa zpravodajství, který přišel s konceptem částečného odpolitizování zpravodajských výstupů a současně doporučoval vstřícnější vztah k vládní koalici, která odmítala s novináři této televize komunikovat. Na tuto situaci nejdříve majitelku televize upozornila řada osobností otevřeným dopisem. A pak pohár přetekl.
Moderátor nejsledovanějšího diskusního pořadu Michal Kovačič mimo dohodnutý scénář v přímém přenosu varoval před orbanizací slovenských médií a ohrožením svobody slova. Pohár přetekl, jeho pořad byl zrušen a za Kovačice se postavila většina novinářů z televize.
Je nesmyslné se na celou kauzu dívat jen z hlediska toho, že Kovačič porušil vnitřní předpisy a aktivisticky se obrátil přímo na diváky. Byl to zřejmě zoufalý výkřik novináře, který ví, že porušil vnitřní pravidla, a je ochoten za svoje gesto zaplatit kariérou v Markíze. Jeho suspendování by mohlo být bráno jako legitimní krok vedení televize.
Stejným právem managementu je určit, jakou pozici na trhu by měla jejich mediální investice mít. Televize začínají být pro většinu populace zoufale starým médiem, takže je pravidelně sledují jen lidé nad 55 let. To je také příběh TV Markíza. Jestli management z důvodů jiné programové strategie mohl dospět k názoru, že tito lidé chtějí méně politiky a více příběhů o zatoulaných kočičkách a pejscích, je to jeho byznysové rozhodnutí. To je však jenom jedna část celého příběhu.
Souběžně s tím jde nezakrytý a dlouhodobý tlak dnešní vládní koalice, v lepším případě na neutralizaci, v horším znevolnění kriticky naladěných médií. Od nástupu Ficovy garnitury se to dělo zákulisními dohodami s šéfy televizí. Obrat nastal po atentátu na premiéra Fica. Nová moc už jako by přestala cokoli předstírat.
Vychází to z falešné teze, že v souvislosti s atentátem na Fica mají „média krev na rukou“, jak sugestivně napsal jeden novinář. Tento tisíckrát opakovaný nesmysl, který chce svést vinu za šílenství 71letého důchodce na opozičně naladěná média, se stal záminkou pro otevřený pokus předefinovat vztah státu a novinářů. V užším smyslu pak žurnalistiky jako profese.
Hned po atentátu oznámili někteří představitelé vládní garnitury, že připravují novelu trestního zákona o šíření nenávisti. Z prvních informací to působí jako trestní odpovědnost za kritiku vlády. Na tomto základě má vzniknout tzv. mediální úřad, který svými pravomocemi připomíná spíše cenzurní instituci.
Zároveň hned po Kovačičově výkřiku na Markíze vystoupil ministr obrany Robert Kaliňák s projevem připomínajícím Gustáva Husáka v roce 1969, když definoval novou roli médií v československé společnosti. Včetně formulací, že činnost některých médií vyústila do atentátu na premiéra republiky. Podobně Husák kritizoval novináře pražského jara, že v srpnu 1968 zavinili svým radikalismem příchod sovětských vojsk na území státu.
Kaliňák otevřeně řekl, že vláda připravuje blíže neurčitá mediální opatření a vyzývá novinářské organizace, ať s něčím podobným přijdou taky a mohou o tom vzájemně diskutovat. Co to je? Reinkarnace nové normalizace? Copak novináři jako profese jsou partnery v tripartitě jako zaměstnanecké a zaměstnavatelské svazy? Mediální moc, pokud ji tak můžeme s nadsázkou nazvat, má být v demokracii na státu nezávislá a nemá s ní uzavírat žádné dohody. To není socialismus, kde se taktizovalo o větší či menší porci svobody. Žijeme v otevřené společnosti, kde jsou média jedním z kontrolních prvků vůči státu a vládní moci, která má mimo jiné vliv na represivní složky státu. Jednat s vládou znamená přijmout de facto podřízené postavení. K vládním návrhům může maximálně říct připomínku profesní organizace novinářů, podobně jako dávají k zákonům připomínky rybáři nebo hasiči. To je ale všechno.
O důvod víc, že Kaliňák šel husákovsky ještě dál a mluvil o tom, jak by se novináři měli k politikům chovat. Kdybych to měl zjednodušit, opsal bych to slovy: Úkolem novinářů je nastavovat politikům své mikrofony, na nic se moc neptat a myslet na Slovensko. To je přesně ten žádoucí typ novináře, s nímž se slovenské, ale i české elity setkávají v rámci tzv. alternativních médií. Pak se může zdát, že je to profesní ideál. Je to však jen ideál těch, co chtějí mít snazší výkon veřejné funkce.
Ideální nejsou pochopitelně ani slovenská opoziční média. Někteří novináři často propadají spasitelské roli, někdy jsou hodně emocionální a často suplují neschopnou opozici. Jinými a stejně kritickými slovy by se tak dalo psát i o české mediální krajině. Nemá smysl však ulpívat na jevových věcech, když uniká podstata. Tou je, že na sousedním Slovensku jsme svědky pokusu systémově podvázat svobodnou novinařinu jako profesi. Ti, kdo ulpívají na kritice Kovačičova vystoupení na TV Markíza a zdůvodňují tím připravovaná vládní opatření, jsou – slovy Milana Kundery – duchaplnými spojenci svých vlastních hrobařů.
00:02
