Ta úleva byla v končícím týdnu skoro cítit ve vzduchu. Úleva rodičů, jejichž potomci byli přijati ke studiu na vybranou střední školu, případně se dostali aspoň někam...
Foto: Shutterstock
1
Do pražské nemocnice na Bulovku byl převezen 40letý Američan s podezřením na smrtelnou ebolu nebo marburg. Před tím byl hospitalizovaný v nemocnici v Táboře, ...
Ta úleva byla v končícím týdnu skoro cítit ve vzduchu. Úleva rodičů, jejichž potomci byli přijati ke studiu na vybranou střední školu, případně se dostali aspoň někam. Pro člověka mého věku, jehož děti mají školní docházku už dávno za sebou, jsou jarní měsíce dobrá šance být za tuhle životní okolnost hluboce vděčný. Už je ušetřený toho stresu a naštvanosti na systém, který rodiče nutí manicky vyhodnocovat informace o různých vzdělávacích ústavech a kalkulovat šance na přijetí na ně. Dohlížení na to, aby se potomci pořádně učili, svědomitě chodili na zkoušky nanečisto a neponechali nic náhodě. A zároveň děsu z toho, že děti dost pilné nejsou anebo, ještě hůř, že si ta náhoda přes veškerou snahu nic jí neponechat stejně vybere svoje a všechny naděje zmaří.
Jako kdyby zkoušené nebyly jen děti, ale i rodiče, přijímací řízení na střední školu bylo také testem jejich rodičovských schopností. Okamžik pravdy, který ukáže, jak to s nimi je. Veškeré jejich dosavadní snažení totiž směřovalo k tomuhle bodu. To, jestli se jejich děti dostanou na dobrou střední školu, totiž rozhodne o jejich osudech, přijímačky jsou ten nejdůležitější životní předěl, okamžik, kdy o dráze dítěte bude nezvratně rozhodnuto.
Plně chápu frustraci rodičů a dětí vydaných napospas systému, který funguje často absurdně, klade důraz na prazvláštní věci, neexistuje v něm rovnost, jsou v něm velké regionální rozdíly, řídí se všelijakými kritérii a tak dále a tak podobně. Český systém přijímaček potřebuje změnu, dokládá to mimo jiné mezinárodně srovnání. Ale stejně úplně nerozumím osudovosti, jež je přechodu na střední školu připisována. Ne že by nebyl důležitý, ale skutečně až tak? Existuje na tom široká shoda. „Žádný jiný životní krok není tak důležitý,“ píše v Deníku N uznávaný publicista Petr Koubský. A ptá se: „Opravdu věříme tomu, že se má o celém životě rozhodovat v patnácti? V jedenácti? Napořád? To není jen hloupé, to je choré.“
Do značné míry sdílím jeho kritiku školského systému, zároveň si ale nemyslím, že se při přijímačkách rozhoduje o „celém životě“, že jsou pro něj ten nejvíc rozhodující krok. Tohle jejich vnímání vypovídá víc než o skutečnostech života o hodnotách české (a vůbec západní) středostavovské společnosti; nic proti nim, taky k té společnosti patřím. Ideální životní drahá pro dítě v ní směřuje od dobré základky přes co nejlepší střední školu, díky níž se pak dostane na dobrou vysokou školu, třeba i v zahraničí, a v životě to tak bude moci „někam dotáhnout“. To nemusí být vnímáno jenom v tom smyslu, že vystoupá v nějaké hierarchii a bude mít hodně peněz, ale že bude mít naplňující práci, jež bude mít i nějaký společenský význam, a uspěje v ní, že – jak se dnes často říká – plně rozvine svůj potenciál.
Důležitost toho všeho nechci ani v nejmenším snižovat. Ale nedomnívám se, že naplnění toho ideálu je v lidském životě to nejpodstatnější ani že podmínkou jeho dosažení je být přijat na tu správnou střední školu. Jistě, není to žádná velká výhra, prožít dospívání na škole, která nestojí za moc, kde se člověk otravuje a jeho potenciál tam spíš zakrní. Škola ale přece není jediné místo, které člověka v tom věku utváří. Mladý člověk se může ve škole nudit a zažívat zajímavé věci mimo ni – ani to nemusejí být takové, které by člověka rozvíjely v kariérním ohledu, život ale není jen kariéra a je pomýlené chápat úspěch v něm takhle úzce. Jistě, člověk by neměl zevšeobecňovat vlastní životní zkušenost. Ale stejně. Ta moje je taková, že žádnou ze škol, jež mi bylo navštěvovat, jsem moc rád neměl a nic moc jsem od nich nečekal (ale na všech jsem potkal i dobré, a někdy i statečné učitele). Moje studijní „úspěchy“ vypadaly podle toho. A i tak mám šanci pracovat na věcech, na nichž mi záleží a často mě i baví, pracuju přitom v oboru, který jsem nestudoval. Jistě jsou taky profese, kde se nějaký handicap ve vzdělání dohání těžko. Ale obecně mám za to, že formální vzdělání není potřeba fetišizovat, dělat z něj otázku života a smrti.
Před rokem jsem měl šanci probírat život se studentem jednoho z nejprestižnějších pražských gymnázií – byl to velmi sympatický a inteligentní mladý muž. Vyprávěl mi mimo jiné o tom, jak si – podobně jako většina jeho spolužáků – kupuje na černém trhu adderall (lék pro lidi trpící ADHD, který pomáhá soustředění), aby ten zápřah ve škole zvládl. Každý úspěch má nějakou cenu. A mladý člověk, jehož život spolkne škola, třeba může ztrácet v jiných oblastech, které jsou taky velice důležité, ale kvantifikovatelné jsou hůř než míra znalostí.
Přeju dnešním mladým lidem možnost dostat se na školu, kterou budou mít rádi a která jim pomůže intelektuálně i jinak povyrůst. Necítím ale ani jako svůj velký handicap to, že jsem svoje školní roky proflinkal, často i za školou. Taky to byla forma vzdělávání se, dost specifická, uznávám. Ale z tímhle způsobem nabraných zkušeností žiju dodnes.
00:07
