Saul Singer: Izrael je založen na naději, lidi spojuje chronický pocit nebezpečí
SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ
Kniha Start-up Nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku, popisující, jak se židovský stát proměnil v technologickou velmoc, se v roce 2009 stala bestsellerem. Po 14 letech její autoři Dan Senor a Saul Singer vydali navazující dílo Duch Izraele: Pozoruhodná odolnost rozděleného národa v turbulentním světě. Všímají si v ní zajímavého fenoménu. Přestože Izrael leží v nebezpečném koutě světa obklopen nepřáteli a Izraelci mají pověst rozděleného a hašteřivého národa, v žebříčcích štěstí a spokojenosti obyvatel se pravidelně umísťuje v čele, má nízký počet sebevražd i „smrtí ze zoufalství“, jak se říká úmrtím způsobeným alkoholem nebo drogami, a jako jediný vyspělý stát na světě má nadprůměrnou porodnost. A i přes neustálé stěžování jsou Izraelci optimističtí ohledně budoucnosti. V rozhovoru Singer vysvětluje, kde se tento optimismus bere, co ho ohrožuje nebo jak izraelskou společnost ovlivnil teroristický útok Hamásu 7. října 2023.
Všiml jsem si, že jedna linka spojující fenomény, které činí Izrael výjimečným, je reakce na okolní nebezpečí a role armády. Myslíte, že neustálé konflikty kolem Izraele hrají roli v jeho úspěchu, protože spojují lidi a pomáhají soustředit se na to důležité?
Je pravda, že chronický pocit nebezpečí, pocit, že musíme bránit naši zemi, do jisté míry lidi spojuje. Je to připomínka, že jsme všichni na jedné lodi. Takže i pokud se politicky neshodneme, nakonec bojujeme spolu jeden za druhého. Je to obzvláště jasné po 7. říjnu. Ale když jsme psali tuto knihu, uvědomili jsme si, že to není jen armáda nebo pocit nebezpečí, co izraelskou společnost drží dohromady. Izraelci se totiž snažili různými způsoby propojovat vždy. Existují tedy i další kulturní aspekty, instituce a způsoby života, které činí izraelskou společnost soudržnou.
Které kulturní aspekty to jsou?
Vezměme třeba otázku štěstí. Studie ukazují, že to, co činí lidi šťastnými a chrání je před mnoha negativy moderního života, je propojení s dalšími lidmi. Po stovky tisíc let jsme se vyvíjeli jako společenská zvířata. Lidé nejsou stavěni na to, aby žili osamocení. Moderní společnost se ale stala svým způsobem nehumánní tím, jak přehnaně akcentovala individualismus. Co je neobvyklé na Izraeli a na Židech, je to, že se nevnímáme jen jako jednotlivci. Budování velmi silných komunit nám pomohlo přežít po dva tisíce let v exilu. Když se známý britský rabín Jonathan Sachs ptal historika Paula Johnsona, co se dozvěděl při psaní Dějin židovského národa, tak mu Johnson odpověděl, že zatímco některé společnosti jsou velmi individualistické, jako Spojené státy, a další naopak velmi kolektivistické, na Židech je zvláštní, že se jim podařilo vytvořit rovnováhu mezi individualismem a kolektivismem. Myslím, že právě toto Izrael definuje. V knize máme kapitolu o konceptu gibuš. Toto hebrejské slovo nelze úplně přeložit, znamená ale něco jako proces vytváření sociální soudržnosti. A Izraelci se už od velmi mladého věku učí v duchu tohoto principu důležitosti sociálního propojení. Dám vám příklad. Se ženou jsme se před třiceti lety přestěhovali z Ameriky do Izraele, naše děti se již narodily v Izraeli. Jednou si nás do školy jako rodiče zavolali kvůli problému, který nás zaskočil – třída prý nebyla dostatečně jednotná. Jako rodilí Američané jsme byli překvapeni. Co je to vlastně školní třída? Pro nás to nebylo nic víc než kolektiv jednotlivých dětí. V Izraeli je ale důležitější, aby třída měla nějakou vyšší kolektivní identitu, ne jen tu, že se něco společně učíte. Takže tento důraz na kolektiv u Izraelců začíná ve velmi mladém věku a pokračuje přes mládežnická hnutí až po armádu.
Takže armáda je důležitá...
Ano, ale nejde jen o to, mít funkční armádu. Musíte mít soudržné jednotky. Ne vše dokážete sám, každou misi plní jednotka. A mentalita jednotky je klíčová pro vojenský úspěch. Takže můžete říct, že sociální soudržnost je následek armádní výchovy, ale té předchází mnohaletý proces osvojování této kolektivní kultury, který si lidé ani neuvědomují, ale spojuje je. V podstatě v každé společenské instituci, ať jde o školu, mládežnická hnutí, roční pauzy před nástupem na vojnu, samotnou vojnu, nebo zaměstnání, se v Izraeli neustále snaží o gibuš. Je to součástí celého životního cyklu, základní aspekt mezilidského propojení, ve kterém jsou Izraelci velmi dobří. Do určité míry nás to chrání před osamělostí a odloučením, které přináší moderní svět.
Jedna z nejzajímavějších kapitol je ta o izraelské porodnosti. Izrael je v podstatě jediná vyspělá země, kde se rodí dostatek dětí k udržení, či dokonce růstu stávající populace. Je to také zásluha gibuš?
Řekl bych, že existuje mnoho forem lidského propojení, které potřebujeme. Vezměte si, že když jsme hladoví, tak nám naše tělo říká, že se máme najíst, když jsme žízniví, tak napít. Když máte depresi, tak vám v podstatě vaše tělo říká, že jste vzdálení od ostatních lidí a měli byste se mezi ně vrátit. Je mnoho způsobů, jak navázat nějaké spojení, ale jedno z nejsilnějších je rodina. A Izraelci jsou velmi prorodinně orientovaní. Nemyslím, že je na světě jiná země, kde se každý pátek večer schází tři generace, kdy berete své děti za svými rodiči. V knize o tom máme kapitolu nazvanou Díkůvzdání každý týden. Američané se takto sejdou dvakrát do roka, Izraelci každý týden. Částečně je to tím, že jsme malá země, to jistě pomáhá, ale zdaleka ne všechny malé země to mají podobně, takže to není jen o geografické blízkosti. Myslím, že fakt, že jsme takto zaměřeni na rodinu, podporuje lidi, aby měli víc dětí. Prarodiče většinou pomáhají, aspoň den nebo dva v týdnu se starají o vnoučata. A jsou i další způsoby, které pomáhají budovat izraelskou společnost kolem velkých rodin. Vytváří to pak jakousi posilující síť, která umocňuje prorodinnou orientaci.
Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten si můžete objednat ZDE.
