Evropský deep establishment místo režimu

Rozhovor Daniela Kaisera s rumunským politikem Georgem Simionem Rumunsko jako trenažér pro Francii, možná i pro vás (Echo 15/2025) osvěcuje nejdramatičtější hrozbu pro EU: její struktury budou právem vnímány veřejností v členských státech jako to, co jsme si zvykli nazývat deep state, či vhodněji v tomto případě (europe’s) deep establishment (podle řeckého ekonoma a politika Janise Varufakise). Samotný termín deep state (kalk z turečtiny) původně znamenal propojení armády, tajných služeb, klíčových ekonomických zájmů a státní byrokracie v mocenskou strukturu, operující „neveřejně“ s cílem realizovat určité ideologické, ekonomické a nacionální priority a nezávislé na volené moci.

Příbuzným slovem režim označujeme to, co se střídáním volených vlád nemění, co političtí soupeři respektují jako sdílená provozní pravidla výkonu moci. Režim se liší od deep establishmentu tím, že je výsledkem formování politické kultury i politické vůle ve svobodném veřejném prostoru v inkluzivním dialogu o kolektivních cílech a historických zkušenostech. Střídáním vlád se režim vyvíjí a zpřesňuje, na rozdíl od deep establishmentu, typickým příkladem je třeba (polo)prezidentský systém prosazený ve Francii generálem de Gaullem. Socialisté proti němu nejdříve bojovali jako proti autoritářskému oslabení demokracie, když ale vystřídali gaullisty u moci, zachovali ho jako výhodný pro republiku. Legitimizován „veřejným užíváním rozumu“ a kolektivní zkušeností, stal se pevnou součástí francouzského demokratického režimu.

Poučný je negativní příklad poválečné Itálie, kdy vládl pactum ad excludendum ve vztahu ke komunistické straně: KSI (druhá největší strana v zemi) nesměla být součástí žádné vlády, protože její účast na výkonu moci by ohrozila demokratický režim včetně členství země v NATO; největší strana systému – Křesťanská demokracie – byla nepostradatelným garantem režimu.

Tento pakt (jakkoli nezbytný ve studené válce) zablokoval střídání vlád, což bylo hlavní příčinou politizace selektivních mechanismů napříč společností, rozsáhlé korupce ve financování politiky a „zabetonování“ institucí, jak odhalila akce Čisté ruce. Politolog Giorgio Galli označil italský politický systém jako „bipartitismo imperfetto“ (nedokonalý bipartismus); legitimnost takových vlád je vždy nejistá, lidé je volí ze strachu, že by bez nich „padl režim“, jsou proto ochotni zavírat oči nad praktikami „režimních stran“.

V každém případě vláda, která se považuje za garanta režimu, se vždy ocitá na okraji propasti, na jejímž dně je režim redukovaný na deep establishment a jeho neprůhlednou moc. Do ní je vepsán (někdy neviditelným inkoustem) nárok na preventivní poslušnost, protože si vyhradila právo hájit režim „všemi prostředky“. Pamatujme si ale: Režim nelze legitimizovat skrze legalizaci, podle maximy Co je legální, je i legitimní, jeho základem je vždy „politická vůle lidu“.

V rozhovoru čteme: „Zrušit volby bez toho, aby předložili jediný důkaz, to mění hru. Může nás to zavést… do chaosu… A pokud jde o evropský superstát – kdyby se pro něj (rozhodl lid) všech 27 členských států, přijal bych ho. Jenže to není ten případ. Lidé nechtějí… bruselskou byrokracii. Tady je podle mě klíč k současnosti: neměli bychom mít strach z přání voličů.“

Superstát je trochu hysterický výraz pro federalizaci EU, která je deklarovaným programem evropeistů (i mým, například). Pokud by byla výsledkem demokraticky zformovaných většinových mínění, stal by se projekt federace EU legitimní součástí evropských režimů v členských státech EU, a stal se tak realizovatelným „demokratickou cestou“. Pokud se ale nárok na preventivní neposlušnost, která je jádrem legitimnosti, vylučuje ze hry ve jménu nároku na preventivní poslušnost, která je jádrem legality, je to cesta k nahrazení režimu (europe’s ) deep establishmentem a jeho „neveřejnou“ mocí.

Není to nová situace, obětí tohoto evropského trendu byla v minulosti třeba Itálie, kdy Berlusconiho vlády byly vystaveny pokusům o „delegitimizaci skrze legalitu“ po celou dobu svého působení. Emmanuel Macron nazval demokraticky zvolené vlády podobné té italské z roku 2018 (Liga Severu, Hnutí pěti hvězd) „leprou, která se šíří“. A v deníku La Repubblica najdeme komentář italského novináře, v němž se tvrdí, že „v Evropě se demokratická politická třída připravuje zúčtovat s ideologickou infekcí, která už ovládla Itálii… sanitární kordon bude izolovat italskou infekci“. Všimněme si, že k delegitimizaci politických soupeřů se tu používají likvidační biologické metafory jako infekce či přímo lepra. Je to typické pro ideologii, o kterou se (europe’s) deep establishment opírá.

Necháme-li stranou groteskní opakování referenda, v němž se občané malého Irska odvážili odmítnout evropskou ústavu (grotesku ukončilo až její odmítnutí občany velké Francie), je poučný třeba „okřik“ (řeknu-li to staročesky) voličů v Itálii eurokomisařem Güntherem Oettingerem. Šířil se v úderné tweetové verzi „Trhy naučí Italy volit správně!“ nebo i ve verzi zdvořilejší: „Negativní vývoj trhů přinutí Italy nevolit populisty!“ Dodejme, že v demokratické společnosti by měla platit opačná výzva: Voliči Itálie, naučte trhy chovat se u vás slušně!

Manfred Weber, šéf lidovecké frakce v EU, prohlásil, že „Liga Severu a Hnutí pěti hvězd… si hrají s ohněm, iracionální nebo populistické akce by mohly vyvolat novou krizi eura, je nutné zůstat v hranicích rozumu“. Na to odpověděl šéf Ligy Matteo Salvini, že „si hrají s ohněm ti, kdo chtějí pošlapat výsledek voleb“.

Každý pokus změnit pravidla eurozóny referendem nebo demokraticky zvolenou vládou je vyhlašován establishmentem za ilegální (ohrožuje mezinárodní závazky, které na sebe vlády vzaly), za iracionální (pohrdá odborníky a kompetentními autoritami) a za populistický (nerespektuje privilegovanou roli institucionalizovaných forem politiky v systému).

Po druhé světové válce stál v čele konzervativců právem obdivovaný Winston Churchill, konzervativci byli ale ve volbách poraženi. Cílem vítězné levice bylo tehdy urychlit znárodnění ocelářského průmyslu, které Sněmovna lordů všemi prostředky brzdila z obavy, že by to přineslo nezvratnou strukturální proměnu britské ekonomiky. Labouristé vyřešili tento politický spor novelou zákona, která umenšovala její právo na obstrukce. V rámci tohoto sporu Churchill v roce 1947 pronesl v britském parlamentu jeden ze svých nejcitovanějších výroků: „Demokracie je nejhorší formou vlády s výjimkou všech těch, kterými ji čas od času lidé chtěli nahradit; v naší zemi ale má širokou podporu přesvědčení, že (zvolené vlády) by měly vládnout… a (svobodné) veřejné mínění, zastoupené ve svých ústavních formách, by ji mělo kontrolovat.“

Připomenul tak, že dělba moci jako regulativní idea demokracie má zabránit tomu, aby základní funkce jedné moci byly nahrazovány mocí jinou, například moc většiny mocí soudní, nebo aby práva opozice byla omezována vládou: parlament jako volený orgán si musí za všech okolností udržet „legitimizační náskok“ (ústavní právník Jan Kysela) před všemi ostatními institucemi, aby byla vyloučena „legitimizace skrze legalizaci“.

Režim EU se ale po Maastrichtu vyprazdňuje a stále rychleji se redukuje na (europe’s) deep establishment. Abstraktněji řekněme: Nárok na preventivní poslušnost, vepsaný do pojmu legalita, si nebezpečně podrobuje nárok na preventivní neposlušnost, vepsaný do pojmu legitimita.

V Evropě stále více vládne strach z voličů, řekl J. D. Vance v Mnichově. Vyvolal tím v „evropských strukturách“ nevraživé reakce, jako ostatně každá pravdivá kritika unijního statu quo.

Text vychází v tištěném vydání časopisu Týdeník Echo č. 18-19/ 2025.