Ženy i roky po pandemii odkládají mateřství. Za nízkou porodností je změna životního stylu, říká gynekolog Mára

Porodnost v Česku se nadále propadá a v posledních letech zamířila i pod nejnižší výhledy očekávané demografy. To v praxi pozoruje i Michal Mára, profesor pražské gynekologicko-porodnické kliniky u Apolináře, v níž působí už tři desítky let. A zatímco v zemi probíhá debata o tom, co za propady počínajícími v období pandemie stojí, podle něj jsou z praxe důvody poměrně zřejmé: spočívají zkrátka ve změně životního stylu. „Je to trochu začarovaný kruh západní společnosti,” říká v rozhovoru s deníkem Echo24.

V praxi jste začal působit už v druhé půlce devadesátých let, to je shodou okolností období, kdy také došlo k prudkému propadu porodnosti. Jak se díváte na dnešní situaci, jde to nějak srovnávat?

I v době, kdy jsem začínal, šlo mluvit o náporu, porodní sály v Apolináři byly maximálně vytížené, ačkoliv tam asi byl propad oproti 80. létům. To se s dneškem bohužel nedá srovnávat. Patřilo to také k jedné z výtek maminek, rodiček, že jedním z problémů naší oblíbené, přeplněné porodnice, byla nemožnost zachování určité intimity při velkém provozu porodních sálů.

Dnes už tedy vnímáte zásadní rozdíl?

Vnímáme to hodně. Kdyby tu ve velkém nerodily ženy z Ukrajiny a my jako velké perinatologické centrum nebyly centrem pro všemožné patologie z celé republiky, tak by i u nás porody klesly dramaticky. Takto u nás sice klesly mírně, ale co vím od primářů, kolegů napříč republikou, stává se z toho festival podbízení se klientele. Všichni se bojí, aby nepřišli o porody, které provozy finančně drží a myslím si, že to logicky do budoucna musí vyústit v to, že se počet porodnic bude snižovat.

Porodnost výrazně klesá už čtvrtým rokem, dlouhodobě se také v duchu trendů na Západě prodlužuje věk, kdy mají ženy první dítě a všichni se snaží najít důvody, proč tomu tak je. S čím se vy v praxi setkáváte?

Nevím, jestli to nazývám správným termínem, není to zcela moje oblast, je to možná spíše trochu věc sociologie či sociomedicíny, ale jádro pudla vidím jednoznačně v kulturně-společenských vlivech. Tedy v tom, jak dnes západní společnost žije. Abych se držel toho, co dělám každý den, porodníci to vidí na situaci, že zatímco dříve běžně rodily druhorodičky, třetirodičky i vícerodičky, dnes je většina maminek prvorodiček, protože k druhému porodu už řada z nich nepřijde. Vidíme něco, co nabíhalo minimálně už v minulém desetiletí, tedy zmíněný rostoucí věk prvorodiček. To je parametr, který si myslím, že má vliv bez debat.

Já mám možnost vidět ženy, které mají nějakou reprodukční diagnózu. Některé z nich mají potíže s plodností a snaží se o dítě bez úspěchu, ale některé z nich to ještě neřeší. Protože se jejich diagnóza bytostně týká reprodukce – a některé diagnózy jsou zvlášť u bezdětných pacientek často úporně recidivující – potřebujeme znát jejich reprodukční plán. Jsem tedy tak nezdvořilý, že se jich na to ptám a třeba i na to, jestli mají partnery. Myslím, že z této pozice mohu říct, že znám spektrum žen od dvaceti do pětačtyřiceti, padesáti let věku a vidím jednoznačný příval žen, které jsou plus mínus čtyřicetileté a dítě ještě nemají. A u převahy našich pacientek se zkrátka setkáváme s tím, že buď otěhotnět nechtějí, nebo nemají vztah, který by k tomu z jejich pohledu byl perspektivní. V tom bývá pak zakopaný pes z hlediska možných zdravotních zákroků i další perspektivy otěhotnění.

Souvisí zmiňované diagnózy také s pokročilejším věkem?

Přesně tak, dnes jsme v nemocniční gynekologii svědky epidemie děložních myomů a epidemie nemoci, které se říká endometrióza. Často mají ženy obě dvě. Jedná se o nemoci, které nemají zcela jasný příčinný faktor. Ale víme z mnoha studií i z empirie, že čím je žena blíže menopauze, tedy padesátému roku věku, tím jsou ty nemoci častější, častěji se vrací a do značné míry limitují jejich plodnost.

Jako druhý aspekt zmiňujete nedostatek perspektivních partnerů.

To samozřejmě není můj obor, ale asi je to dar za ženskou emancipaci, pokud budu trochu krutý. Západ jsme asi v těchto letech dohnali. A pak se můžeme samozřejmě bavit o dalších faktorech dnešní rizikové doby posledních tří, čtyř let. Asi je do určité míry pochopitelné, že se mladá generace obává v těchto letech některých hrozeb, které se na ně velmi často valí i z médií. Nepřispívá to ke klidu a plánování rodiny.

Hlavní problém tedy ale vidíte v odkládání mateřství.

Jednoznačně. Hlavním parametrem, kromě otázky partnera či jeho spermiogramu, je-li něco pro plodnost ženy kruciální, je to kvalita vajíčka, tzv. ovariální rezerva, která se dá změřit krevním vyšetřením a ta každou pětiletku poměrně dramaticky klesá. Centra asistované reprodukce jsou přeplněna ženami nad 40 let věku. A to je takový paradox v České republice, že nejúčinnější metoda, in vitro fertilizace, tedy umělé oplodnění, už v tomto věku není hrazená pojišťovnou, protože se ví, že ta úspěšnost je špatná. Ženy v tomto věku si tak za veliké peníze chodí pro šanci, která se pohybuje třeba v jednotkách procent.

Mluvíme o společenských vlivech, pozorujete v praxi i nějaké zdravotní dopady, nesouvisející s pokročilejším věkem, které by z větší míry mohly mít na nižší porodnost vliv?

Nemyslím si. V tomto ohledu medicína udělala pokrok. Dříve nebyly ani metody asistované reprodukce, ani miniinvazivní chirurgie, kterou převážně dělám u reprodukčních onemocnění, vše bylo třicet let zpátky v plenkách. Zatímco nyní medicína udělala pokrok a umožňuje ženám plodnost zachovat.

Nestává se tedy častěji, že by například neplodnost postihovala ženy v mladším věku, zůstává to za vás otázkou odkládání mateřství.

Ano. Je to trochu začarovaný kruh západní společnosti. Do značné míry progresivistický Západ se snaží dávat ženám více a více příležitostí, otázky na věk nejsou vhodné, stejně tak zdůrazňování věcí jako je obezita, ačkoliv to je problém spojený s neplodností, případně otázky na věk či sexuální orientaci. Obecně to jsou otázky, které ani nikdo z nás lékařů nedává rád, ale ani se do značné míry zkrátka nenosí. Naše společnost si to tedy tak trošku taky dělá sama.

Propad porodnosti začal v podstatě rok po začátku pandemie covidu, probíhá od té doby doposud, vidíte s tehdejší dobou nějakou souvislost?

Mluví se například o tom, jak dopadla různá restriktivní opatření na nejmladší generaci, to může hrát nějakou roli po zdravotní stránce věci. Ale že bych viděl problém ať už v samotném covidu, nebo případně očkování – konzultoval jsem to i s řadou kolegů, nejde o naše dojmy, ale názor opřený o data a odbornou literaturu – pokud je mi známo, v souvislosti s tímto a to v různých parametrech nebylo dokázáno, že by tam byl jakýkoliv signifikantní propad plodnosti. Ani u mužů.

Co ale vídám u pacientek a přijde mi to neuvěřitelné, protože už jsou to tři, čtyři roky, dodnes člověk slýchá na otázku, proč jste nikde nebyla, odpověď, že byl covid a pak bylo zase něco jiného. Po čtyřech letech člověk slyší podobné, řekněme, výmluvy.

Tedy, že dosud pacientky odkládají například řešení toho, když nemohou otěhotnět?

Například. Nebo pacientky nechodily na prevenci, případně odložily operaci a už se znovu neodhodlaly. To vídám a slýchám doposud jako následek tehdejší doby. Co se ale týče prodělání covidu či očkování, ani v odborné literatuře, ani u nás v reprodukčních centrech, to není bráno za nějaký relevantní parametr ve vztahu k plodnosti.

Sporům o důvody nízké porodnosti v Česku v posledních letech se věnuje i dnešní komentář Daniela Kaisera