Kissinger byl poslední z řady státníků, kteří měli ambici formovat dějiny. Na rozdíl od dnešních praktikantů zahraniční politiky, kteří často působí jako překvapení hasiči, píše Ondřej Šmigol.
Foto: Shutterstock
1
Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...
„Henry Kissinger, válečný zločinec, kterého zbožňovala americká vládnoucí třída, konečně zemřel.“ Tímto titulkem magazín Rolling Stone přivítal smrt tohoto stoletého bývalého amerického poradce pro národní bezpečnost a ministra zahraničí. Je to exemplární případ, jak zprávu o Kissingerově skonu přijala americká levice. Huffington Post, kdysi mainstreamový web, jenž se také posunul doleva, se zachoval podobně. „Henry Kissinger, nejznámější americký válečný zločinec, zemřel ve věku 100 let,“ je jeho titulek. Na sociálních sítích se uživatelé navzájem ujišťovali, že o mrtvých není třeba mluvit jen dobře, a doufali v existenci pekla, aby se v něm mohl Kissinger navěky smažit. Kissinger jistě nebyl bez kontroverzí, toto jsou ale opravdu přehnané reakce. S jeho skonem svět přišel o jednoho z největších geopolitických stratégů.
Kissinger byl poslední z řady státníků, kteří měli ambici formovat dějiny. Na rozdíl od dnešních praktikantů zahraniční politiky, kteří často působí jako překvapení hasiči, utíkající od jedné krize ke druhé, Kissinger měl jasnou vizi. Zapadal tak do řady hybatelů jako byli třeba kníže Metternich nebo Otto von Bismarck. Oba koneckonců studoval a obdivoval.
Kissingerův otec byl původem německý Žid. Jeho rodina utekla v roce 1938 před nacisty do Spojených států. Druhá světové válka a holokaust byly zásadními faktory, které utvářely jeho světonázor. Věřil, že v mezinárodních vztazích je nejhorší dysfunkce. Ta plodí chaos, války a utrpení. Hlavním cílem tedy musí být udržení řádu, a to i v případě nespravedlnosti. Cílem politiky tak musí být vybalancování spravedlivého a možného. Byl praktikem realpolitiky, na rozdíl od dnešních „realistů“ to u něj nesklouzávalo k izolacionismu.
Jeho největším kouskem bylo navázání vztahů s Čínou. Kissinger si uvědomil, že i když Sovětský svaz i Čínská lidová republika jsou komunistické země, nemají se zrovna v lásce. Zahájil tedy sérií jednání, která vyvrcholila návštěvou prezidenta Richarda Nixona v Pekingu. Jednalo se o jeden z obratů ve studené válce, kdy se podařilo snížit nedůvěru mezi Číňany a Američany a zároveň narušit jednotu komunistického světa. Co se týče Moskvy, Kissinger zavedl politiku détente, uvolňování napětí, kdy nejrůznější summity a smlouvy měly zabránit eskalaci napětí mezi SSSR a USA. Obojí mělo vést hlavně ke světové stabilitě, kdy mocnosti budou uznávat své sféry vlivu a navzájem se vyvažovat.
Na obou přístupech lze mnohé kritizovat. Cenou za sblížení s Čínou bylo pochroumání vztahů s Tchaj-wanem, v té době Američany stále považovaným za legitimní Čínskou republiku. Je otázkou, jestli politika détente naopak nepřispěla k prodloužení studené války. Byl to konfrontační přístup Ronalda Reagana, jenž dopomohl k pádu sovětského bloku. Obhájci Kissingera namítnou, že tím umocnil západní spojenectví a vytvořil podmínky, které mohl později Reagan využít. Je jisté, že hrál jinou ligu než ostatní.
Nesporným úspěchem Kissingera byla jeho blízkovýchodní politika. Jeho podpora Izraeli během jomkipurské války byla zásadní pro izraelské vítězství. To položilo základy k trvalému míru mezi Egyptem a Izraelem.
Dnešní Kissingerovi kritici mu ale nevyčítají přílišnou měkkost vůči Kremlu a Mao Ce-tungovi. Tvrdí, že je zodpovědný za miliony životů. Rolling Stone ve svém nekrologu ujasňuje, jak k tomuto číslu došel. Kissinger je dle něj zodpovědný za všechny mrtvé z vietnamské války od roku 1968, za mrtvé v konfliktech v Kambodži a v Laosu, za oběti řádění Rudých Khmerů, za následky puče v Chile a oběti genocid v Bangladéši a Východním Timoru.
Je pravda, že Nixon, i na Kissingerovu radu, eskaloval válku ve Vietnamu a nařídil bombardování Kambodže a Laosu. Jenže Severní Vietnamci používali tyto země k přesunu svých jednotek. Žádný prezident by toto neakceptoval. Byl to nakonec Kissinger, kdo vyjednal stažení Američanů z Vietnamu, to mu však nikdo k dobru nepřičte. Levice, jelikož ho považuje za válečného zločince, a pravice za zradu Jižního Vietnamu. Kissinger prý může i za genocidu spáchanou Rudými Khmery, jelikož bombardování Kambodže vedlo k destabilizaci země, což umožnilo Rudým Khmerům převzít moc. Za genocidu jsou v první řádě zodpovědní Rudí Khmerové, kteří své povstání zahájili dva roky před bombardováním a za podpory Severního Vietnamu.
Co se týče dění v Chile, Bangladéši a Východním Timoru, obviňování Kissingera z těchto tragédií je ukázkou jeho démonizace a přeceňování jeho moci. Kissinger byl po osm let čelný představitel amerických administrativ, nebyl ale všemocný. Dnes tak víme, že Pinochetův puč v Chile sice proběhl s vědomím a souhlasem USA, ale bez jejich přímého zapojení. Nejspíš by proběhl i navzdory Američanům. Stejné je to s řáděním Pákistánců v Bangladéši a Indonésanů ve Východním Timoru, občas považované za genocidu. USA do nich nebyly přímo zapojené, jen je neodsoudily a Pákistán s Indonésií nepotrestaly.
Kissinger chápal, že často si musí vybrat tu druhou nejhorší možnost, vláda práva v mezinárodních vztazích musí být podepřena silou a SSSR nemá cenu provokovat, ale zároveň by se mu mělo zabránit v rozpínavosti. Znamenalo to nepříjemné kompromisy, občas podporu nevábných režimů anebo tvrdou akci. Je za co ho kritizovat, ale není prostě pravda, že byl nepředstavitelná zrůda. Spíš poslední, i když nedokonalý, státník.
00:07
