Odešla oblíbená herecká agentka, nezapomenutelná Hanka Kučerová

Možná tenhle článek číst nebudete, neznali jste ji přece. Patřila k těm tisícům bezejmenných pěšáků, kteří svou neúnavnou prací podporují umělce, které pak vídáme zářit na divadelních prknech, filmovém plátně, v televizi. Kdo ale měl to štěstí poznat Hanku osobně, a komu není lhostejný osud české kultury, zavzpomíná na ni rád.

V přítomnosti dlouholeté herecké agentky Hanky Kučerové, jejíž život se završil 29. května 2024 ve věku 77 let, jste se zkrátka nemohli nudit, ani kdybyste chtěli. Bylo jí všude plno: hartusila na vás už při seznámení, její bodrá nátura i kulometný proud slov vás nenechaly na pochybách, že si právě třesete rukou s velkou osobností. Hanka, ať jste byli umělec nebo ne, jednoduše věděla, co je pro vás a pro vaši kariéru nejlepší – a nezdráhala se vám to otevřeně sdělit.

Od mládí velká milovnice českého divadla, literatury i historie (ne náhodou začínala jako průvodkyně v Českém Krumlově), patřila k zakládajícím osobnostem „byznysu s herci“ v České republice. Zocelená dlouholetou produkční prací v pražské Poetické vinárně Viola (dnes Divadlo Viola), kde úzce spolupracovala s desítkami herců, hudebníků a namátkou i s režiséry Lídou Engelovou, Miroslavem Macháčkem, Evaldem Schormem či Janem Kačerem, založila si na konci devadesátých let, po úspěšných epizodách v kulturních agenturách Aura-Pont a Elekta, soukromou hereckou agenturu vlastní. Jmenovala se, podle jejího jména, hk.

Zkuste se zeptat jejích klientů, co pro ně znamenala – za všechny na ni pro Echo24 zavzpomínala herečka Barbora Hrzánová: „Háňu jsem poznala ve svých čtrnácti letech, potkaly jsme se u mé babičky v divadle v Budějicích. Díky Hance jsem tehdy objevila Violu a v ní Miroslava Macháčka, geniálního režiséra a herce, Janu Hlaváčovou – bohyni, Evalda Schorma… Prostě díky naší Háně jsem v „divadle zázraků“, ve Viole, získala druhý domov, zázemí, ostrůvek svobody a bezpečí v ponurém, komunistickém Husákově tichu. Háňa byla, je a nadále zůstává členem naší rodiny. Nevím, jaké má kdo agenty, ale Háňa nebyla agentka, Háňa byla naše! Pro mě, pro Radka, pro moji mamku, pro našeho Toníka. Když mě, po mém krátkém projevu při udílení Cen Thálie, soudruh agent Zifčák zažaloval za hanobení rasy a národa, Háňa mi sehnala advokáta. Ten se se mnou sešel a pravil: ´Vaše agentka mi zdůrazňovala, že vy, paní Hrzánová, u výslechu nesmíte vůbec mluvit. Pojďme na sklenku dobrého vína, já budu pouze poslouchat.´ Po hodině příjemného povídání o historii a charakterech lidí pronesl pan doktor Jablonský památnou větu: ´Paní Hrzánová, máte úžasnou agentku, držte se jí! Ano, vy na tom výslechu v Bartolomějské nesmíte říct ani slovo!´ Díky, Háňo!“

Pražská agentura paní Kučerové, se sídlem v přízemním, útulném vinohradském bytě plném knih, obrazů a dobrého kafe, zastupovala od konce devadesátých let herce, hudebníky, choreografy i dramatiky. Když už někoho „přijala“ do své stáje, zajišťovala mu veškerý servis. Starala se o sjednávání smluv, kontrolu jejich časového diáře, daně, řídila spolupráci s castingovými a produkčními společnostmi.

Mezi zastupované umělce a umělkyně patřili už citovaná Barbora Hrzánová, ale také Radek Holub či Chantal Poullain, dlouhá léta pak Jiří Langmajer, Pavel Kříž, Oldřich Navrátil, Petra Špalková, Linda Rybová a mnozí další.

Lidé jako Hanka, kteří se díky svému skromnému osobnostnímu nastavení drží spíše zpátky, nejsou v dnešním ukřičeném světě vidět. Nedostávají ceny a jejich práce je většinou považována za samozřejmou, neviditelnou službu umění. Hana Kučerová však svou práci dělala dlouhá léta bez posluhování, ale s absolutní pokorou i velkým osobnostním vkladem.

Při práci v Divadle Viola, na kterou často a ráda vzpomínala, přišla v roce 1987 k osudovému úrazu: sklenice s extrémně natlakovanou sodovkou se jí v ruce roztříštila na tisíce dlouhých, ostrých nožů a jeden z nich se jí bolestně zabodl do oka. Často se pak přátel ptávala, zda se její skleněné oko nějak „neposunulo“, zda její handicap není ve společnosti vidět. Ony otázky „na oko“ patřily k její všeobjímající osobnosti stejně jako břitký humor a často nesmlouvavá kritika všech lidí (zdaleka nejen klientů), které měla ráda a záleželo jí na nich.

Odešel skromný, diskrétní, hodný člověk. Byla upřímná, a nesmírně lidská: dovedla říkat i velmi nepříjemné, ostré věci, ale člověk vždycky cítil, že to s ním myslí dobře. Měla v sobě zvláštní, všudypřítomnou, možná až prvorepublikánskou touhu po lepším světě – a podle těchto svých nepsaných mravních imperativů i žila. Lidi, které měla ráda, chránila s energií matky lvice – a činila tak s hraným rozdurděním i s napomínáním. A právě její napomínání, že „tohle se nedělá“, stejné jako její oddanost české kultuře, nám budou chybět.

Hana Kučerová nestihla založit vlastní rodinu, a možná ani nebyla ten typ. Přesto však odešla obklopena rodinnými příslušníky: obětavou matkou svých synovců Erikou a synovci Albertem a Kryštofem, které Hana právem považovala za svoje vnuky. Měla také pevný okruh věrných přátel a přítelkyň, kteří ji až do poslední chvíle navštěvovali.

Čest její památce.